Frontman italských veteránů Graveworm Stefan Fiori se pochlubil, že v osmileté proluce od vydání posledního alba „Ascending Hate“ kapela v podstatě připravila dvě nové nahrávky – první stihla dát dohromady dávno před kovidovou patálií, ale protože muzikanti nebyli s písněmi spokojeni, materiál putoval do koše, začalo se nanovo, nicméně práci pozdržela celosvětová proslavená pandemic-brzda. A terpve potom se začalo rodit nové album italských black-death-gotiků. Hlavním důvodem předchozí nespokojenosti kapely prý byl fakt, že skladby byly příliš podobné tomu, co Graveworm nabídli na „Ascending Hate“. V duchu téhle logiky by italská pětice asi už nikdy žádnou novou desku nevydala, neb její styl je poměrně jasně nadefinován, ale vzhledem k tomu, že s aktuální verzí novinky je Fioriho parta zřejmě již spokojená (není se čemu divit...), je na světě album „Killing Innocence“.
To neznamená, že by Graveworm zvolili radikálně odlišný přístup a spojnice s předchozím albem by nebylo možné nalézt. Pravda je, že kapela zní útočněji, klávesy nevymizely, ale nehrají zdaleka tak podstatnou roli jako v minulosti, nicméně to zásadní zůstává – snaha působit mohutně a zároveň tak, aby z muziky Graveworm šel trochu (a někdy trochu víc) strach. Velkolepost masivní zvukové hradby i barevnost a hloubka poměrně variabilního Fioriho uřvaného hrdla to zaručují v plné míře (přetlačovanou o to, kdo své monumenty vystaví výš a bytelněji by Graveworm mohli hrát třeba se Septicflesh) a při pochmurném piánovém úvodu otvíráku „Excorting The Soul“ cítíte, jak atmosféra houstne, narůstá, aby s nástupem plíživého chropotu, akčních bicích a ubzučených kytar vybuchla a poměrně dlouho i narůstala – houpavá demolice „We Are The Resistance“ s výrazným skandovaným rytmem, „Wicked Mind“ s hrubě kousajícím riffem a zběsilým vírem pocitů, či hutná „If The World Shut Down“ s dobrým melodickým motivem a výraznějšími klávesami jsou přesně tím typem skladeb, které vás neúprosně přimáčknou k zemi a systematicky drtí. Graveworm nemají potřebu z tlaku slevovat, což nevyhnutelně vede k tomu, že pokud doufáte v nějakou nápadovou obratnost, či jinou pocitovou vlnu, nedočkáte se dřív než v uvolněnějším finále „In Honour Of The Fallen“. Nicméně nepochybuji o tom, že přesně takhle, bez kompromisů a kdovíjaké pestrosti, to Graveworm jednoznačně chtějí – a jsme znovu u podobnosti s minulým albem.
Jakoby se svět Graveworm uzavřel a italská pětice neměla potřebu překračovat vlastní, již dávno vytvořený stín. Má to logiku, od debutu Graveworm uplynulo víc než čtvrt století, kapela má u fanoušků, libujících si v temnotě a opulentnosti, svůj status jistý a s novou deskou ho u skalních spolehlivě potvrdí a udrží. Víc čekat asi netřeba.
|
