Hodné holky se dostanou do nebe, zlobivé tam, kam chtějí. Po poslechu debutového kraťasu „Demone“ italské zpěvačky Alis by mě zajímalo dilema svatého Petra, jestli by Alis chtěl tahat k sobě nahoru a nebo zda by ji aspoň chvíli nechal courat tam, kam sama uzná za vhodné. Nepochybuji o tom, že by Alis ráda zamířila na pódia festivalů - u nás bych ji stylovým zaměřením i dle data narození doporučil na všemožné Majálesy, kde by se mohla cítit jako ryba ve vodě, neboť v lepších momentech je její muzika sympaticky neopeřená (byť dotažená), mladá duchem i pojetím.
Kdyby u Alis dominoval především její nadrzle vyzývavý výraz, tak jako ve skladbách „Appartengo alla Luna“ nebo „Vai al Diavolo“, asi by mě dokázala zvednout ze židle. Skočný pop-rock se špetkou mládežnického pop-punku, chytlavá melodie, skákačka, žádná složitost, ryzí energie, bezprostřednost, to jsou elementy, které spolehlivě fungují. Z písní dýchá nespoutaná chuť do života, a i když tematicky má EP „Demone“ vyprávět o vnitřních a vnějších tlacích, kterým chceme uniknout, a jež jsou často způsobeny toxickými lidmi, kteří nás někdy obklopují, tím, že Alis zpívá v mateřštině (tedy v jazyce, v němž mi obsah textů zcela uniká), hlubší, či temnější lyrická stránka Alisinu živočišnost nijak nebrzdí. Jenže Alis hraje i na citlivější strunu, v níž se do popředí dostává tuctový popík a karta se hrozně rychle otáčí – neškodný ploužáček „Fragile“, prakticky nekorespondující s ostatním děním, popovka „Ossigeno“ se špetkou elektroniky, či celkem bezvýrazná zpěvná titulní skladba působí dost vycpávkově. V závěrečné „Ribelle“ trochu za uši tahá způsob zpěvu, při němž, zřejmě ve snaze o dramatičnost, Alis podivně lapá po dechu. A ač úvodní vláčná „Lividi“ je v porovnání s následujícím vrcholem alba „Appartengo alla Luna“ trochu bezkrevná, pro celkový dojem z poměrně pestré nahrávky je přesně tenhle bod zcela signifikantní – a dilema, jestli Alis půjde do nebe nebo kamkoliv jinam, je v téhle skladbě zcela nerozseknutelné.
Prvotina „Demone“ je více méně o tom, že Alis hledá nejen sama sebe, ale i cestu, kterou se vůbec vydat. Přimlouval bych se za tu živočišnější rockovou, jednak je v ní Alis přesvědčivější, jednak nehrozí, že snadno zapadne v nevýrazném univerzálním davu.
|
