Jelikož bydlím v poněkud zapadlejším koutu republiky a zároveň začínám být čím dál víc pohodlnější, je pro mě koncert oblíbené kapely v blízkém okolí vítanou událostí, kterou si nehodlám nechat ujít, třeba by šlo jenom o vystoupení v rámci pivních slavností. Jedna taková se koná každoročně v mém "okresním" městě Náchod. Pořadatelé této akce se snaží o pestrý line-up, který by zaplnil rozlehlé náměstí a zároveň uspokojil širokou vrstvu návštěvníků, metal je ale většinou ignorován. Letos došlo ke změně, takže jsem se už od začátku dubna, kdy byl zveřejněn program, začal těšit na Arakain, jenž jsem naposled viděl před čtvrtstoletím v jednom nedalekém městě.
A možná proto bylo mé očekávání zcela nemístné. Nevěřil jsem sice v detailní průlet raně devadesátkového - tedy mnou nejoblíbenějšího - období, ale přece jenom jsem byl připraven provětrat květák na nejednu čistě thrashmetalovou pecku. Pánové mě však brzy vyvedli z omylu. Začátek playlistu byl sestaven převážně z novodobých skladeb, jejichž houpavý groovy obsah má k rychlému metalu velmi daleko. Užíval jsem si alespoň vynikající zpěv Honzy Toužimského, který v tropickém vedru předvedl nadpozemský výkon, a nepřestával doufat v zařazení řízného songu z klasického období. Jenže když už k něčemu takovému došlo, jednalo se o střednětempé kusy jako "Hlas krve" nebo písně baladického typu.
Místo pravověrného paření bylo možné leda tak mávat rukama zleva doprava, v čemž jsem se - na rozdíl od dámské části publika - nehodlal angažovat. Následovala další sada moderních kousků, proložených osvědčenými "rádiově vstřícnými" hitovkami, na tradiční metalovou vypalovačku se ale čas nenašel. K tomu nutno přičíst výkon většiny aktérů, z jejichž grimas čnělo umělé rutinérství na sto honů (trocha entusiamsu byla krom Toužimského vidět snad jenom na Jirkovi Urbanovi), a velké zklamání bylo na světě. Nepopírám, že to jde z části na vrub přehnaného očekávání a možná jistému zamrznutí v pravěké době, nicméně je realitou, že koncertní Arakain již není kapelou pro mě.
Vystoupení Alkeholu jsem původně vůbec zhlédnout nechtěl. Pražská parta měla přijít na řadu až po jedenácté hodině, tedy v pro mě dosti pozdní době, mezitím ještě bylo nutné přečkat revivalové AC/CZ. Při sérii stejně znějících skladeb se mi podařilo neusnout (ve skutečnosti to nebylo zlé, nicméně tvorba australských legend jde mimo mě), a tak jsem si mohl včas pojistit místo v první řadě. Od Alkeholu mám naposlouchané všechny "formativní" songy, přesto jsem měl obavu z jednotvárně znějícího koncertu.
A opět jsem se šeredně zmýlil. Metropolitní kvartet, přestože ten den vystupoval již podruhé, naskočil na pódium s naprosto čerstvou energií. Několik známých tónů na začátek a velmi brzy bylo jasné, že tohle bude trefa do černého. Kapela sázela jednu pecku za druhou, a protože se její hudební projev během času v podstatě nezměnil a jelikož některé poslední studiovky nejsou vůbec špatné, svižně odbíhající tok playlistu nenarušily ani novější kousky jako "Víkend" nebo "Spalovač chlastu". Herešův gang se navíc nebál připomenout hitovky z prvního alba, díky čemuž ve výsledku zněl thrashověji nežli Arakain. Dobrá nálada se rovnoměrně přenášela na publikum a náchodský zámeček se nestačil divit, jaká povrchně dekadentní show se odehrává pod jeho renesančními zdmi. Tohle byl prvotřídní koncert, jenž náladově přesně sednul k tématu celé akce. Upřímná a nestrojená radost pro všechny zúčastněné. Poděkování patří pořadatelům, kteří se nebáli oslovit nemainstreamové kapely, ale hlavně skupině Alkehol, jež dokázala, že hudební konzervatismus může být někdy obrovskou výhodou!
|
