Norský spolek kolem Einara Selvika Wardruna vzbuzuje sympatie napříč žánry, neboť jeho příznivcům je zcela zřejmé, že je to umělec, který se nezabývá hudbou z přízemních pohnutek, jakými jsou sláva, obdiv či peníze, ale snaží se muzikou a texty předat určité poselství o sepětí člověka se zvířetem i s okolní přírodou. V české kotlině byla Wardruna již několikrát k viděni, letos měli pořadatelé nebývale šťastnou ruku ve výběru lokace, kterou se stal letní amfiteátr v Lokti, umístěný přímo pod majestátním gotickým hradem, nesoucím stejné jméno. Pódium bylo rafinovaně zasazené pod úpatí skaliska, na kterém je vystavěn hrad zůstávající v zorném poli diváka po celou dobu koncertu a tvořil tak ve své podstatě nedílnou část uměleckého zážitku. Že se do něj nemalou měrou zapojí i vodní živel mnohý divák sledující meteo appky předem tušil, v jakém rozsahu, to však vědět nemohl...
Amfiteátr se po osmnácté hodině začal pomalu zaplňovat a zážitku lačnící návštěvníci proudili do areálu po následující dvě hodiny, neboť kapacitně nedostačující jediný vchod nebyl schopen najednou pojmout více lidí. Pořadatelé po obsazení všech míst k sezení využili nebývalého zájmu a prodali mnoha dalším zájemcům lístky ke stání, takže krátce před začátkem show byl prostor letního kina v podstatě zaplněn, údajně dvěmi tisícovkami fanoušků.
Že kapela čerpající ze skandinávské lidove muziky a vikingských ság budí zájem u posluchačů různorodého spektra bylo zjevné již při příchodu, mimo ortodoxních pagan bojovníků se tu potkávali skinheadi s motorkáři, různí gotikové se stárnoucími rockery, i black metalisté s malými děti v doprovodu rodičů. Po úvodních tónech kapely se však publikum proměnilo v uniformní fandy pláštěnek, protože hustý déšť všechny donutil obléci igelit.
Krátce po osmé hodině večerní na pódium nakráčela pětice doprovodných muzikantů v černých hábitech, kteří doprovázeli na rozličné starodávné nástroje a perkuse hlavní pěvecké star - Einara Selvika a Lindy Fay Hellu. Koncert nemohl začít stylověji, na zvláštní ozdobně perforované bílé oponě se za muzikanty za hlasitého krákání objevil maskot posledního alba kapely – bílý havran – Kvitravn, což je současně Selvikova přezdívka. Zvuk linoucí se z poměrně rozměrné aparatury byl neobyčejně detailní, v podstatě jak z cédéčka, vynikaly však zdůrazněné perkuse, které po většinu večera udávaly hypnotický rytmus. Po ústřední "Kvitravn“ zazněla pomalá a hymnická „Skugge“. Po posmutnělé „Solringen“ přišel první vrchol večera v podobě „Heimta Thurs“, obléknuté do nových aranží, s až industriálním závěrem, plným stroboskopických efektů. Byl zde patrný určitý průnik s gotickými prvky i s industriálními Laibach, kteří také s oblibou používali pro zesílení výrazu lesní rohy. Určité zklidnění přišlo s „Voluspá“, kterou procítěně prezentoval osamocený Selvik, jenž se doprovázel na kravik lyru. Nejtemnější song „Tyr“ s nebezpečně vypadajícími dechovými nástroji řádně masíroval žaludky okolo sedících, neboť akustický rozsah muziky nebezpečně klesal do nejnižších basových frekvencí. Mohutné kouřové efekty linoucí se z jeviště byly doplňovány mlhou z vypařujících se okolních luk. Mezitím se setmělo, oproti kapánek světlejší obloze se rýsovaly zlověstné obrysy hradu. Čím více temnoty, tím více světelných efektů zasypávalo pódium – vynikla třeba pódiová prezentace „Grá“, která neměla daleko k šamanskému rituálu. Einar zaujal ustřední pozici mezi bubeníky, bičován z obou stran bílými světlomety. Závěrečnou „Helvegen“ zpěvák uvedl dlouhým monologem o významu hudby, která spojuje národy i etnika. Do toho pod pódiem celkem nevhodně pořvával polonahý skinhead, snažíce se zvedat pravici k výmluvnému pozdravu. Frontman ho však ihned nekompromisně odkázal do patřičných mezí. Ochranka tomu všemu bezradně přihlížela, neboť s osvaleným týpkem pod parou si ani pět pořadatelů nevědělo rady.
Při posledním songu, který líčí rozhovor umírajícího s Odinem, na podiu vzplály pochodně a muzikanti vybičovali svůj výkon na maximum. To již byli všichni v areálu dávno na nohou a nevěřícně hleděli střídavě na podium a na nebesa, které otevřelo snad všechna stavidla a celý prostor byl zalit neuvěřitelnou sprškou vody. Za hradem potemnělou oblohu protnul blesk a celý areál jednohlasně vykřikl nadšením, někdo i hrůzou. Představa, že v této průtrži udeří blesk do davu, kde jsme všichni stáli dva centimetry ve vodě, nebyla dvakrát příjemná, nikdo se však hypnotizován magickou skladbou k odchodu neměl. Hudebníci se po velké děkovačce i přes úpěnlivé protesty zvukaře rozhodli pro přídavek, technika pod náporem vody kolabovala a nástroje se k životu již přivést nepodařilo.
I když bylo publikum ochuzeno o poslední přídavek, přesto se rozcházelo stále omámeno magickým momentem vzepětí přírodního živlu podbarveného hudební složkou. Opět se mnozí přesvědčili, že svůj život v onu chvíli nedrželi pevně ve svých rukou a cosi nevyřčeného zůstalo mezi nebem a zemí. Pokorné spojení přírody a člověka hlásané Einarem nemohlo být v ten okamžik hmatatelnější.
|
