Na délce fakt záleží! To je věc, kterou kdyby si na svém šestém studiovém albu připustila letitá německá parta Velvet Viper, tak mohlo být o něco lépe. Družina kolem zpěvačky Jutty Weinhold sice již v minulosti občas v rámci některé skladby délku zbytečně přepálila, ale zpravidla se držela toho, že řekla podstatné a své nápady (v poslední době docela chatrné) se nesnažila zbytečně vymačkat až na dřeň. V post-comebackové éře to s výjimkou alba „Respice Finem“ vypadalo, že Velvet Viper melou z posledního - Juttin hlas mírně ztratil svou sílu i kouzlo, přesto byl zásadním tahákem, neboť kapela autorsky vařila z vody a instrumentálně šlo o dost houževnatou a vydatně přežvýkanou rutinu, takže fakt, že na novince „Nothing Compares To Metal“ není jediná skladba, jejíž délka by spadla pod pět minut, nepůsobí příliš optimisticky.
Tvrdit, že Velvet Viper zvedli po předchozím martiriu hlavu, by znělo příliš nadneseně. Kapela má v zádech silná devadesátá léta, nemluvě o tom, že promícháním diskografie s velmi vydařenými kousky z portfolia Zed Yago si ještě uměle laťku trochu přizvedla, takže pro současnou formu si vytvořila přiliš vysoký a již nedosažitelný strop. Faktem je, že pokud bych měl vybrat z posledních tří desek tu, nad kterou se slétá nejméně supů, byla by to jednoznačně aktuální „Nothing Compares To Metal“. V první řadě klobouk dolů před Juttou. Její hlas sice už nemá takovou sílu a obratnost, aby bez zaváhání utáhnul celou desku, ale že tahle dáma má stále v hlasivkách jed a umí účelně využít krásně klišovitou afektovanost, je dobře slyšet především v natlakované „Sorcerer`s Apprentice“. Nicméně tahle píseň není zdaleka jediná, ve které Jutta svým výkonem dokáže strhnout.
Stejně jako v předchozích kolech je třeba jednoho z významných protivníků Jutty hledat ve vlastních řadách. To, že Juttini parťáci jsou spíš metaloví dělníci než virtuosové a vizionáři, je věc už dávno jasná. Horší však je, že - jak již víme - na délce záleží (a tahle věta nabývá až obludných rozměrů díky nepovedené německé tečce „Es kommt die Zeit“). Největším aktuální problémem je fakt, že Velvet Viper občas nevědí, kdy přestat a buď zbytečně natahují průhledné motivy, občas jim chybí dávná jiskra, nebo slučují náměty, které si spolu příliš nerozumí – zkuste domorodým šamanstvím načichlou „Blood On The Moon“ s unavenou instrumentální pasáží nebo jednu z nejnadějnějších (a pro kapelu velmi typických) položek „The 4th Part“ se zajímavou atmosférou, jež zadrhne na nudném sóle, vytrženém z úplně jiné kapitoly. A tomhle je „Nothing Compares To Metal“ - když se Velvet Viper drží dávných not a nesnaží se za každou cenu zbytečně kombinovat („Heroic Heroes“ je praktickou ukázkou, v níž lze Velvet Viper beze zbytku věřit tvrzení z titulu desky), je u nich i zásluhou uvěřitelného zahledění do minulosti dobře. Nebo alespoň lépe, než na minulých dvou deskách.
|
