Čas strašně rychle letí. Všimli jste si, že kapela Hell In The Club, o které se v počátcích mluvilo především jako o vedlejšáku zpěváka Davida Morase alias Damnagorase z Elvenking, vloni oslavila kraťasem „Kamikaze – 10 Year In The Slums“ desetiletku od vydání svého debutu? Rozhodně nedošlo na žádné bilancování, zásluhou dvou coverů kapela spíš jen podtrhla stylovou sounáležitost s hard rockem se špetkou heavy metalu. A letos italská čtveřice potvrzuje svoji vysokou kadenci při vydávání řadových desek – na světě je šesté album s názvem F.U.B.A.R..
Byť Hell In The Club svoji tvorbu charakterizují jako poměrně pestrou záležitost, putující od přímočarého hard rocku přes klasický rock s rafinovanějším vyzněním, příklon k heavy metalu, až k nostalgickým názvukům, pro všechna alba dosud platilo, že přinášela chytlavé, zpěvné a šlapavé skladby, vhodné na jakoukoliv rozjetou párty. Vyjádření kapely, že album definuje ještě soustředěnější psaní písní a nahořklá atmosféra v textech, lze brát jako určité varování. Více hořkosti je nejen v textech, ale i hudbě, která neztratila chytlavost, jen její hodnota poněkud klesla a v jedenácti skladbách je prakticky nemožné najít jedinou, která by měla takovou jiskru, jako nejvydařenější položky předchozích desek. Mluvit o tom, že Hell In The Club vyschla studnice nápadů je nesmysl, pekelníci se po celou dobu zdatně inspirují u svých kolegů, takže je stále z čeho brát, jen se jim do hlav, rukou i hlasu vetřela rutina. Nejsnadněji z ní Hell In The Club unikli v úvodní „Sidonii“, přímočaré, tvrdé a zároveň melodické. To jsou vlastnosti, kterými Moraseho parta charakterizuje celé album a v zásadě s ní lze souhlasit, jenže v otvíráku alba a v následující proměnlivé a sympaticky oprásklé „The Arrival“ je v ní daleko víc šťávy (a potenciální zapamatovatelnosti), než ve zbytku alba. Už „Total Disaster“ se bude marně snažit protlačit do skladiště paměti a tenhle pocit se s každou další položkou prohlubuje, přetlak energie, kterým je deska nabitá, na to stačit nebude, a finální „Embrace The Sacrifice“ , která díky kombinaci jedovatého odéru a důrazného provedení potvrdí, že Hell In The Club dobré skladby psát nezapomněli, už situaci nezachrání.
Nelze tvrdit, že se „F.U.B.A.R.“ (což by snad mělo znamenat „fucked up beyond all recognition“) kapele nepovedlo, na to jsou Hell In The Club dostatečně protřelí a zkušení. Jen po předchozích vzrušujících a jiskřivých albech na to jdou o něco syrověji a temněji, což odválo přesně to, co bylo nejvíc přitažlivé a výsledkem je „jen“ standardně dobré hard (and heavy) rockové album.
|
