Jestliže se na Malmsteenovy aktivity prvních let nového tisíciletí nahlíželo poněkud s despektem a jeho alba nebyla nejočekávanější díla, dostalo se mu pocty, když byl jeho otisk zaznemenán do Hollywood Rock Walk, což je rocková obdoba Chodníku slávy v Hollywoodu. Stalo se tak v době, kdy se znovu přeskupila sestava kapely, odkud vylétl klávesista Joakim Svalberg, jenž našel uplatnění u progmetalistů Opeth, a byla ukončena i poněkud rozpačitá spolupráce se zpěvákem Doogiem Whitem. Dvakrát do jedné řeky nevstoupíš, říká staré přísloví a platí i pro tuto kooperaci. Od angažmá druhého vokalisty legendárních Rainbow si Malmsteen pravděpodobně sliboval alespoň pocitový návrat do osmdesátých let, kdy natočil klasické album "Odyssey" s Joe Lynnem Turnerem, ovšem spolupráce s Whitem se zařadila mezi mnohem méně vydařené, jelikož alba "Attack!!" a "Unleash The Fury" ukazovala kompoziční i produkční bezradnost.
Přestože spolupráce s Whitem byla zklamáním, Malmsteen neustal s pleněním historie slovutných náhradníků slavných. Tentokrát sáhl po Timovi "Ripperovi" Owensovi, který v devadesátých letech nahradil na ožehavém pěveckém postu u Judas Priest metalového Boha Roba Halforda a s kapelou natočil ultratvrdé album "Jugulator", kam přenesl svůj osobitý otisk a tradičněji pojaté, ač o něco slabší "Demolition". Spolu s ním se k Malmsteenovi po absenci na "Unsleash The Fury" vrátil klávesista Derek Sherinian, čímž vznikla sestava velkých jmen, nejzajímavějších, jaké v novém tisíciletí po svém boku Malmsteen představil. Ovšem velká jména nezaručují velký výsledek, ačkoliv album "Perpetual Flame" dopadlo lépe než předchozí pokusy o navázání na slavnou minulost.
To, že v Malmsteenově kapele není špičkový autor a skladatel (včetně samotného Malmsteena) se ukázala i zde. Yngwie nejsilnější zbraně vytasil už v osmdesátých a devadesátých letech a na nových deskách neměl čím překvapit. Ripper Owens nikdy nebyl silný skladatel, spíše vždy interpretoval cizí nápady a jiným autorem napsané skladby, a Derek Sherinian, ač se prezentoval jako sólový umělec, nikdy svými alby nenavázal na desky, které nahrál s jinými muzikanty, ať už to byl Alice Cooper či Dream Theater. "Perpetual Flame" stejně jako předchůdci trpí skladatelskou impotencí, Malmsteen nebyl schopen přijít se silným hitem, který by se vyrovnal dřívějším věcem. Znovu neohlídal produkční stránku, deska nezní tak amatérsky jako "War To Ends All Wars", ale k dotaženým albům z minulosti má hodně daleko, i přesto, že se na albu podílel vyhledávaný producent a letitý spolupracovník Bruce Dickinsona Roy Z.
Velkou devizou je Owensův hlas, který albu dává jiskru a nechává zapomenout na nemastný neslaný výkon Doogieho Whitea. Dobový tisk psal o tom, že od dob Jeffa Scotta Sota nebyl žádný ze zpěváků Malmsteenovi rovnocenným parťákem, což se povedlo až Ripperovi a výsledkem je nejlepší Yngwieho album za řadu let. Podobné výroky byly dané spíše kultovním postavením jak Rippera, tak Malmsteena, než skutečnou kvalitou alba. Deska je lepší než obě díla s Whitem, ale kdovíjak slavné to není. Pozornost upoutá jen několika skladbami, zejména těmi, v nichž je ponechán dostatečný prostor Ripperovu hlasu a Malmsteen se nenechává strhnout ke zbytečným exhibicím. Zafunguje hlavně "Red Devil", "Four Horsemen (Of The Apocalypse)" či "Priest Of The Unholy", což jsou po rozpačitém rozjezdu desky skladby, které se mohou pyšnit označením toho lepšího, co Yngwie po roce 2000 natočil.
Stejně jako u předchozích desek je problémeme neúměrně natahovaná, znovu více než hodinová stopáž, zejména závěr alba působí hodně vycpávkovým dojmem. V "Magic City" pěvecké otěže přebírá Malmsteen, což je v porovnání s precizním výkonem Owense pád o několik kategorií níže, v baladické rozplizlosti natažený na více než sedm minut. Kromě závěrečné "Heavy Heart" nezafungují ani instrumentálky "Caprici di Diablo" a "Lament", přičemž i "Heavy Heart" nepřináší nic objevného, nic, co by člověk od Malmsteena nikdy předtím neslyšel. Ale to není potíž tohoto alba, to je problém celé Malmsteenovy tvorby jedenadvacátého století, ve které čím dál více působí tento Švéd jako přízrak dávné minulosti, jako fosílie z heavymetalového dávnověku.
"Perpetual Flame" se podařilo zvrátit nepříznivý vývoj, který nastartovala předchozí alba, ovšem velké dílo Malmsteen nepředložil ani nyní. Zajímavěji se jeví instrumentální sbírka balad "Angels Of Love", na které pomalé věc (zejména ze své minulosti) Malmsteen navlékl do slušivého akustického, skoro až folkrockového kabátku. Mohlo se to zdát jako směr, kterým by se kytarista mohl a měl ubírat, ale byl to jen úkrok stranou, o čemž svědčila znovunavázaná spolupráce s Ripperem, který na "Angels Of Love" absentoval.
|
