Už na minulé desce „Dancing In Hell“ nebyl spolek Eleine, shormážděný kolem zpěvačky Madeleine Liljestam a kytaristy Rikard Ekberg, zrovna prototypem na tradiční, symfoničnem vonící slavíčkový metal. Poměrně masivní, nabroušený zvuk s určitou výhružností a potemnělostí tvořily hutný základ pro smyslný Madlenčin vokál, kterému byla cizí prvoplánová líbivost a křehkost. Tvůrčí tým zůstal včetně Thomase Johanssona za mixážním pultem nezměněn, ale faktu, že jediná změna nastala u čtyř strun, které aktuálně krotí Filip Stålberg, asi nelze přičítat určitý posun, který Eleine na novince „We Shall Remain“ prodělali.
Jsou ještě temnější a zlejší. Může za to bouřící rytmika, mohou za to zhrublé riffy, může za to velmi syté nazvučení, může za to Ekbergův hlas, který občas agresivním způsobem tvoří brutální opozici ke zpěvu Madeleine. Ta je nejjemnějším článkem celé kolekce, ale její zpěv dobře zapadá do výhružně pochmurného odéru, v němž se vyjma melancholické instrumentální mezihry „Vemod“ Eleine pohybují – díky následnému brutálnímu přechodu do strhující „Through The Mist“ s vydařeným finálním chorálem si člověk o to snáz uvědomí, jednak za jak hrubý konec Eleine svůj aktuální výraz chytili, jednak jak dobře se podařilo promíchat agresivitu s hlasem, který vůbec nerezignuje na ženskost. Závěrečná titulní skladba s poťouchlejším zpěvným momentem, klenutou refrénovou melodií a krátkým sympatickým vysunutím nováčka Stålberga do popředí je vrcholnou ukázkou toho, že tohle je cesta, která Eleine naprosto dokonale sedí. Ne, že by předchozí písně za vlajkovou lodí kdovíjak zaostávaly, úvodní „Never Forget“, vláčnější „Promise Of Apocalypse“ s temnou pompou, či příjemně neposedná „Blood In Their Eyes“ by klidně mohly hrát stejnou roli, nicméně vydařená gradace alba je jedním z důvodů, proč se tohle album vyplatí důkladně prozkoumat až do strhujícího finále.
Nejvýbušnější deska v historii Eleine. Protože na výbušnosti, důrazu a hrubosti si Eleine zjevně zakládají, dá se zároveň říci, že kapela nabídla svůj nejsilnější počin. Čekáte-li od symfonického metalu procházku kouzelným lesem v doprovodu něžné víly a v záplavě étericky křehkých melodií, dejte si bacha, tahle „víla“ by vám se svým ansámblem a temnými riffy klidně mohla pokousat.
|
