Vzhůru do Ásgardu! Tam byste mohli narazit na Heimdalla, jednoho ze severských bohů, syna Odinova, který v Ásgardu střeží sídlo bohů. Pokud byste nechtěli absolovat tuto mýtickou cestu, stačí se porozhlédnout po metalové říši a z kapel, které se honosí jménem Heimdall, si můžete v různých koutech světa vybrat tu, která je vašemu srdci nejbližší. Pokud bychom měli najít spolek, která v hudebním světě přinesl jménu Heimdall největší slávu, cesta by s největší pravděpodobností vedla do Itálie, kde o sobě v závěru minulého tisíciletí dala vědět pětičlenná parta, která vsadila na čistokrevný power metal. Čtyři alba, která na přelomu století v průběhu šesti let kapela vydala, by ji do metalové síně slávy asi nevynesla, přece jen konkurence byla v té době (a to i v samotné Itálii) velmi silná, přesto nešlo o partu, která by si pozornost nezasloužila. Před devíti lety se Heimdall vrátili na scénu a vydali album „Aeneid“, které se začalo rodit ještě před poměrně dlouhou hibernací, na němž předvedli, že tohle italské víno postupně dozrává do stále chutnější podoby. Ať už v té době měli Heimdall jakékoliv plány, na jejich realizaci nedošlo a kapela se opět ztratila z očí, aby se o svůj návrat na scénu pokusila ještě jednou. A tak v předvečer chystaného vydání nového alba Heimdall přijměte pozvání na procházku po diskografii kapely, která power metalové dějiny nepsala, nezměnila, a patrně ani nezmění, ale stala se jejich neoddělitelnou součástí.
Vše začalo v roce 1994, kdy se bratři Calluriové rozhodli založit metalovou kapelu. Po standardních vývojových problémech při skládání optimální sestavy je v roce 1997 vydaná demo nahrávka nasměrovala do náruče firmy Elevate Records, pod jejímž dohledem vzniklo debutové album „Lord Of The Sky“, které velmi jednoznačným způsobem definovalo, co od Heimdall očekávat. Klasický power metal, u něhož můžete řešit, jestli jeho kořeny hledat víc ve slunné Itálii nebo na chladném severu, zpěvný, se silnými sbory, šikovnou kytarou a koncepčním tématem, v prvním kole zaměřeným na příběh boha Heimdalla.
Už ve chvíli, kdy v náladotvorném intru „Halvor“ důstojně vzrušený vypravěčův hlas („… my king, hear my song telling the legends of an ancient age when the evil forces contrasted the dominion of the gods and the balance of the universe. My Lord, keep in your heart the saga of the god whose name was Heimdall...“) je zjevné, že si kapela bude s chutí pohrávat s výpravností. Ta je v průběhu alba často přítomná, nicméně velmi decentním způsobem. Důležitější jsou vzletné melodie, dominantní kytarová sóla a velmi podstatné sbory. Jejich úloha je zásadní a trochu podtrhuje fakt, že vokalista Claudio Gallo sice odvedl slušný kus práce, ale pokud si ve svých počátcích Heimdall nastavili strop, přes který se nemohli dostat a díky němuž bylo jasné, že mezi power metalovou smetánku bude prakticky nemožné proniknut, byl to muž u mikrofonu. Zejména jeho výlety do nezbytného ječáku (stříleného občas zcela neúčelně a trochu na náhodu) a výškaření stálo na hodně vratkých nohou, jižanský přízvuk taky není nic, co by Heimdall pomohlo na cestě k vrcholu. Album, které kytarista Fabio Callurio popisoval jako dokonalý odraz prvních čtyř let života kapely, protože některé položky vznikly již krátce založení kapely, se brání nějaké zásadní pestrosti. Pokud dojde na vyjetí ze standardní power metalové šablony, je to proto, že Heimdall s akustickou kytarou zahrají na jemnější notu. Nejsilnější jsou Heimdall tehdy, když dostanou do skladeb přesvědčivou atmosféru - pokud lze za nejsilnější položku označit skladbu, která svojí délkou albu jasně dominuje („The Challenge“) je jasné, že co se rukopisu týče, nevařili Heimdall na debutu z vody.
Za nejsilnější nelze označit ani produkci, díky které je „Lord Of The Sky“ poměrně opatrné album. S Fabiovým hodnocením, že synonymem pro album je „bouře energie“, se dá velmi úspěšně polemizovat, spíš bych album označil za hodně opatrné, nicméně navzdory všem zmíněným negativům jde o příjemně zábavnou desku. Průměrný melodický metal, který naznačil slušný potenciál italské party.
|
