Zlaté období každého žánru znamená zrod mnoha mimořádně kvalitních formací. Každou chvíli vznikají alba, která by kdykoli jindy platila za jednu z hlavních událostí sezóny, v inkriminované době ale můžou vlivem podobně zdařilých nahrávek trochu zapadnout. Je úkolem nás, zanícených žánrových fanoušků a občasných pisálků takové nahrávky vytáhnout z hloubi dějin a znovu je připomenout širšímu publiku. Jednou ze skupin, která si zaslouží opakovanou resuscitaci, je finská powermetalová formace Olympos Mons, jež světu dala dvě navýsost příjemná stylová alba.
Kapelu v roce 2002, na hrotu nejsilnějšího žánrového období, založila dvojice umělců Jari Sundström a Ian E. Highhill. Název Olympos Mons pánové odvodili od nejvyšší hory sluneční soustavy, která se nachází na Marsu. Jakoby tím chtěli dát najevo, že pokud se jejich budoucí tvorby týká, oni se rozhodně při zemi držet nebudou. Po demu "Seven Seas" (2002) se ustálila čtyřčlenná sestava, jež mohla začít pracovat na debutu "Conquistador". Při spuštění alba, které vzniklo v roce 2004, může někoho zaujmout povědomý hlas zpěváka Iana Highilla. Tato myšlenka se bude pravděpodobně vázat k formaci Astralion, kterou Ian - společně s kytaristou Kristerem Lundellem z Olympos Mons - založil v roce 2011. A pak už je rovnice jasná. Pokud se někomu líbí styl této novodobější kapely (případně Gamma Ray, Timeless Miracle, Freternia, Celesty nebo raných Nocturnal Rites), bude se při poslechu díla "Conquistador" cítit velmi příjemně, chvílemi možná až povzneseně.
Symptomatickým prvkem pro obě jmenované skupiny je podíl neobvykle pozitivní nálady. Nabádá k tomu jednak barva Ianova sice specifického, ale z podstaty přátelského hlasu, který se pohybuje v barvitých intencích Kaie Hansena, zejména však hudební plochy - nejčastěji refrény - unášené speedovým tempem, sbory a hyperoptimistickou energií. Takových je na studiové prvotině Finů celá řada a tvoří páteř veškerého tvůrčího snažení. Je pravda, že severští autoři nezůstali jenom u rychlomelodických pasáží a občas do partitur vnesli temnější notové vrstvy s lehkým progresivním odstínem. Ty jsou zajímavé a občas vhodně člení bujarou žánrovou veselici. Pamětihodné jsou ale jen a pouze momenty, kdy je na tíživé tvůrčí myšlenky zapomenuto a hlava přepíná do svobodomyslně bezstarostného módu.
Týká se to písní "Stars", "Wanted Man" nebo "Black Desire". Pak zde máme dvojici položek "Through the Ice and Snow" a "Lady in White", které se díky nádherně vlezlým motivům dají označit za nejikoničtější skladby kapely. Zábavně působí úvodní song "Seven Seas", ve kterém slyšíme dudy i flétnu, s těmito nástroji - případně s jinými neobvyklými instrumenty - ale finští hudebníci dále nepracují a proto jejich zakomponování na začátku alba působí lehce zavádějícím dojmem. Také temněji vedené písně, jako je "Cleopatra" s epickou pasáží aka Magic Kingdom, progová "The Princess of Saba" nebo nejdelší titulka dříve nebo později provoní rychlé či extra chytlavé figury. Nejméně lákavě dopadla položka "The Last Light of the Moon", jejíž tonalitu nezlehčí vůbec nic.
Prvotina finské kapely je přímým odkazem zlatého věku powermetalového žánru, přestože vznikla na jeho úplném konci. Tvůrčí potenciál těchto časů byl natolik silný, že ještě dlouho po něm vycházela výtečná alba, přičemž tento stav trvá víceméně dodnes. A tak i hudebníci z Olympos Mons ještě před svým rozpadem stihli vydat druhý a neméně dobrý studiový příspěvek "Medievil".
|
