Svět je malý - italská kapela, která se pojmenovala po bohu ze severské mytologie, po téměř třiceti letech svojí existence námětově doputovala do Řecka a shlédla se v bohu ohně a kovářství. Šesté album italských Heimdall nese název „Hephaestus“ a jeho vydání je malé pseudo-déjà vu. Tak jako v případě předchozího alba „Aeneid“ bylo třeba počkat téměř celou dekádu, než se italská šestice dobrala nové desky, i na „Hefeistose“ bylo třeba vydržet celých deset let. Vzhledem k tomu, že pojem „nový začátek“ by se u Heimdall mohl v průběhu jejich kariéry stát určitou mantrou, nebylo s ohledem na časový odstup úplně na místě očekávat, že „Hephaestus“ bude pokrevním bratříčkem svého předchůdce, navzdory tomu, že z šestice, která tvořila minulou desku, zůstali čtyři členové na svých pozicích. Výměna na postu baskytaristy se ukázala být jen kosmetická, s odchodem jedné z kytar se trochu vytratila vzdušnost, kterou předchozí nahrávka oplývala. A vzhledem k tomu, že klávesy, které hrály v Heimdall svého času zásadní roli, sice nezmizely, ale už zdaleka tak výraznou pozici nemají, dá se říct, že pojmenování alba po bohu kovářství je zcela na místě – jednoduše řečeno, Heimdal poněkud ztvrdli, zhouževnatěli a ztuhli.
Z hlediska celkového dění je nejjednodušší poukazovat na tento fakt prostřednictvím závěrečné výpůjčky „The Show Must Go On“ od Queen. Pomineme-li fakt, že tento výběr byl nesmírně odvážný a obstát v něm jako stoprocentní vítěz je prakticky nemožné, zaťatost a silácky hrubší výraz, na který Heimdall vsadili, působí nesmírně upjatě a až násilně, a vzhledem k tomu, že je vyvrcholením předchozího dění, je tenhle závěrečný úder do kovadliny ránou vedle. Co se vlastních skladeb týče, ty v neohebnosti a hrubosti nejdou tak daleko, byť oproti předchozí desce Heimdall dávají přednost důrazu před nápaditostí. Přitom v úvodní titulní skladbě nabízela pasáž s proplétáním hlasů hodně zajímavý prostor pro rozlet, ale i tuto potenciálně nejvzdušnější pasáž Heimdall sevřeli hrubším výrazem. Když se šlapající a poměrně dramatická „The Runes“ s chorálovým nápěvem nedočká kdovíjaké gradace, atmosféru v baladické „Till The End Of Time“ táhnou melancholické klapky s poměrně jednotvárným motivem a energická sypačka „Power“ (coby trojlístek po titulní skladbě nejzajímavějších položek) postupně zapadne do davu nepříliš nápaditých věcí, je jasné, že kvalitativní křivka alb Heimdall začíná mířit směrem dolů. A k tomu přispívá i fakt, že žolík z minulého alba, křikloun Gandolfo Ferro zní najednou podivně tuctově.
Má to sílu a má to energii, ale schází tomu zásadnější nápad či osobitost, která byla na minimálně třech předchozích deskách všudypřítomná. „Hephaestus“ je solidní deska, ale jako by na ní Heimdall ztratili potřebu nejít s davem. Což je v jejich případu škoda, byť i v tom velkém peletonu se budou pohybovat někde vepředu. Jen na bednu budou koukat z o něco větší dálky...
|
