Zatímco norský hudebník Marius Danielsen svoji powermetalovou trilogii s názvem "Legend of Valley Doom" uzavřel už před dvěma lety, jeho bratr Peter si dával s druhým dílem tematicky i obsahově spřízněného projektu Eunomia načas. Dílo se každopádně podařilo, a tak se můžeme opět vrhnout do světa barvité fantazie plné statečných bojovníků a hrdinských příběhů. Především máme ale možnost užít si operně pojatý symfo-power metal, ve kterém se střídá několik zpěváků a vše díky tomu získává nádech poutavé teatrální výpravnosti.
Když Peter Danielsen dával dohromady I. díl své ságy, využil přitom materiál, jenž složil v sotva plnoletém věku. Dle slov norského umělce jsou proto nové skladby autorsky vyspělejší a konečně ukazují jeho skutečný potenciál. Tak to alespoň stojí na papíře, ve skutečnosti si ale nějakých zásadních rozdílů nevšimneme. Hodinový playlist plný složitých aranží musel dát i tentokrát obrovskou práci, na kterou lídr kapely nebyl sám. Opět mu pomáhal jeho brácha Marius, a to s kytarou, vokály i ozvučením, v čemž ovšem vězí první zádrhel nové nahrávky. Studiová práce totiž nevykazuje znaky prvotřídní profesionality a nechává opulentně koncipovanou muziku trochu ve štychu (zejména bicí znějí neorganicky a mrtvolně). Sound tak připomíná spíše letošní Mariusovu sólovku, nežli jeho závěrečné operní dílo, kde se zvuk povedlo vyladit takřka na výbornou. A to je prostě škoda.
Druhou bolístkou, jakkoli opět ne vyloženě osudovou, je vokální stránka alba. Ať už to bylo horším výběrem hostujících zpěváků nebo tím, že ze sebe dotyční nedokázali vytřískat maximum, některé pěvecké úseky nepůsobí úplně přesvědčivě. Celkově schází rozmanitost, tak zásadní pro metalové opery. Málokdy někdo vystoupí z řady a svým výkonem upozorní na přítomnost čehosi výjimečného. Jmenovat můžeme Arnauda Ménarda (Alkemyst), který se představí v několika skladbách a pokaždé znamená jejich nejvyšší devízu. Oproti tomu Olaf Hayer je v songu "My Heart" téměř neznatelný a opět tím potvrzuje, že časy, kdy zdobil díla Lucy Turilliho nebo alba Dionysus jsou zřejmě jednou provždy pryč. Nutno však dodat, že v případě sborů, kterých je na albu příjemný dostatek, zmíněné problémy mizí a dílo se stává nerušenou oslavou inkriminovaného stylu.
K tomu jsou samozřejmě zapotřebí líbivé melodie. Album se v tomto ohledu rozehřívá opatrně, a to navzdory faktu, že úvodní položka "The Search" je víceméně povedeným kouskem s několika silnými momenty, v čele se sólovým partem od Jimmy Hedlunda (Falconer), který podobným stylem zářil i na Mariusových albech. Refrén první skladby dá nicméně vzpomenout na práci italských bohů Rhapsody, a to v poněkud nezdravé míře. V navazujících dvou písních zahaprují slokové zpěvy, vícehlasné - a v případě kusu "A New Dawn" i speedové - plochy ale vystaví propustku z pomyslného autorského vězení. "Battle of the Overlook", případně pozdější "Raise Our Banners", vnese na hudební scénu temnější pasáže, což není cesta, která by norským hudebníkům vyloženě svědčila. Lépe se jim vede ve tvorbě náladově nezatížené atmosféry, včetně baladických momentů, ze kterých je nutné vypíchnout emotivně působivou stopu "My King".
K dalším vrcholným skladbám počítejme příjemně se vpíjející "Another Dimension", rychlomelodickou "Clash of Steel", nenápadně velkolepou "Carry On", nebo závěrečnou "The Story Goes On" s nádherně oslavným majestátem, atraktivně vytaženým refrénem i divokým sólem, které jakoby vypadlo z dílny britských Dragonforce. Album tedy nakonec překlápí kladné body na svoji stranu, a i přes uvedené nedostatky zůstává platné, že bratři Danielsonové drží prapor powermetalové opery vysoko nad hladinou a že tento žánr v současnosti žije především díky nim.
|
