Německý rockový trh je poměrně velký, dokáže obsorbovat a uživit neuvěřitelné množství lidí. Stačí, aby se objevila jedna zásadnější a osobitá kapela, která umete cestičku na dalších dvacet let dopředu stovkám následovníků. V punk rocku se stali takovými světlonoši Toten Hosen nebo ostřejší Boehse Onkelz (stylově jakési prolnutí Kabátu a Orlíku), v techno metalu KMFDM. Industriálně metalová větev sycená zájmem tvrdě elektronických EBM spolků a Ministry časem nasála prvky gotické a taneční scény a dala vzniknout novému stylu, pojmenovému lakonicky Neue Deutsche Härte (Nová německá tvrdost). Společným jmenovatelem jako v podobně vzniklému stylu Neue Deutsche Welle se stal zpěv v rodném jazyce, což v současnosti umocňuje celkové chmurné vyznění. Ale i v této žánrově ohraničené množině se nachází různé spolky, komu nesedí obhroublí otcové stylu Rammstein, může sáhnout po Lindemann, Stoneman, Heldmachine, Eisbrecher, Ost+Front, Feuerschwanz nebo Megaherz.
I když jsou novináři schopni do stylu NDH zařadit cokoliv, co má kytaru a německý zpěv, tak Megaherz mohou být exkluzivním vzorkem pro někoho, kdo by se s tímto stylem chtěl seznámit. I když kapela byla ve svých začátcích v roce 1993 ovlivněná alternativním metalem typu Clawfinger,v posledních dvou dekádách si vypilovala vlastní sound, sestávající většinou z pochodového rytmu, samplovaných „rammstein“ kytar a syntenzátorového podkladu, propojených strojovou deklamací germánských textů o současných problémech lidstva.
Skladatelsky na novém albu dominuje jeden z dvojice služebně nejstarších členů – kytarista Christian Bystron, který přichází se sedmi skladbami. Jednou z nich je titulní sympatická „In Teufels Namen“, startující ostrým riffem. Zpěvák Alexander Wohnhaas deklamuje textové poselství o selhání církve téměr rapovou kadencí, jen s doprovodem syntenzátoru. Až řádně nabroušený a vyhrocený refrén zahalí produkci závojem metalického vrčení kytar. „Rabenherz“ je jednou ze dvou skladeb, kterou kapele poskytl Henning Verlage, který je rovněž zodpovědný za výsledný mix alba. Jeho příspěvek z celkového rámce poněkud vybočuje, jedná se spíše o synth rockovou záležitost s gotickým feelingem. Na další rockové vypalovačce s námořnicky houpavou rytmikou se pěvecky a spoluautorsky podílela písničkářka Melanie Lokotsch, která vnáší do skladby melodiku skotských lidovek, podobně jako Alestorm. Za jeden ze signifikantních songů žánru NDV lze označit „Freigeist“ – dusavý monotonní rytmus, samplované kytary opentlené chladivými paprsky kláves a propojené drsným zpěvem. Zakomponováním rockového ploužáku „Kannst Du Denn Himmel Sehn?“ hlavně něžnější část lidstva nezarmoutíš a může se stát, že některé rockerce ukápne slzička. Nejhutnějšímu zářezu „Der König Der Dummen (který v textu zesměšňuje všechny konzumenty konspiračních teorií) nechybí temnost a tvrdost vládců žánru Rammstein, tady se Megaherz pochlapili. Středně tempá „Amnesia“ s temnými šlehy syntenzátorů zasáhne cíl lépe, pokud porozumíte textu. Pozor ! - jen pro psychicky vyrovnané.
Militantní „ramštajnovka“ „Menschenhasser“ vyhrává k pochodu i k tanci ostrých fanoušků s pomalovanými obličeji dle vzoru hudebníků z Megaherz. Pochmurná a kratičká klavírní etuda „Ich hasse (Epilog)“ za doprovodu operní zpěvačky na pozadí se nabízí jako ideální outro, přilepen je ale druhý gotikou ovlivněný příspěvek Henninga Verlageho „Auf dem Weg zur Sonne“ . Kapela se asi nedokázala dohodnout, kam tuto věc umístit. Tak prostě posmutnělý „radio friendly“ song s baladickými prvky přilepila na závěr.
Jako celek je Neue Deutsche Härte poměrně festovně rigidní záležitostí a mezi záplavou podobně znějících kapel se asi plně orientuje jen velmi oddaný německý fanoušek, který je schopen pojmout nepatrné nuance, kterými se mezi sebou odlišují. Megaherz žánr definují a na svou jedenáctou desku vměstnali vše potřebné – hutnost Rammstein, gotickou temnotu i syntenzátorové aranže. Přesto se nelze ubránit dojmu, že předchozí „Komet“ drželo koncepčně i hudebně více pohromadě, nynější snaha oslovit co nejvíce fanoušků může být kontraproduktivní.
|
