Důvodů k opětovnému nahrání dvojice prvních zápisů brazilské Sepultury mohlo být několik. Možná už bratrům Cavalerovým začalo lézt krkem, jak se jich redaktoři v každém druhém rozhovoru ptají na obnovení Sepultury v původní sestavě. Možná se dostavil pocit, že místo neustálého přibližování / kopírování původního odkazu, k němuž docházelo na albech Soulfly nebo Cavalera Conspiracy a jejž se stejně nikdy nepovedlo stoprocentně vzkřísit, bude lepší sáhnout po skutečných originálech a znovu je přivést na světlo boží. Ať už ale za vznikem starnových fošen "Bestial Devastation" a "Morbid Visions" stálo cokoli, je nutné bratrům Cavalerovým poblahopřát k neuvěřitelně parádnímu a v podstatě dokonalému výsledku!
Přitom průser číhal hned za prvním rohem. Riziko, že se nepodaří vzkřísit původního ducha inkriminovaných nahrávek, bylo obrovské - stačí si ostatně vzpomenout na obdobné pokusy, se kterými v minulosti vyrukovali jiní interpreti. Většinou se se zlou potázali. Jenže u Cavalerů je všechno jinak. Při práci jim byly evidentně nakloněny vesmírné proudy, stejně jako světské okolnosti, v čele se záštitou labelu Nuclear Blast, výběru kreslíře Elirana Kantora, jenž se postaral o skvostné covery, a v neposlední řadě produkcí Arthura Rizka, který má na úspěšné formě přehraných desek lví podíl.
Zvuková produkce bývá velmi často tím, co brání v plnohodnotném užití legendárních a pro žánr zásadních alb z osmdesátých let. Autorská síla skladeb je zřejmá, jejich plný potenciál se ale vlivem horší produkce nikdy nepodaří naplno vyjevit. Něco takového už nicméně není problémem prvního EP a debutu Sepultury, jelikož se díky novým verzím stáváme svědky opravdové a ničím okleštěné skladatelské vize. Teprve nyní bezpečně zjišťujeme, že se v Brazilcích ukrýval poklad od prvních studiových krůčků, nikoli až s vydáním zápisu "Schizophrenia", k němuž došlo v roce 1987.
Ke skvělému zvuku se přidal neméně profesorský přístup bratrů Cavalerových (případně zbývajících aktérů, včetně Maxova synátora - basisty Igora). Mladší z bratrů zpracovává bicí soustavu jako zamlada s tím, že k výkonu dodává léty nabytou preciznost a mistrovství. A jeho brácha Max? I ten má svůj nástroj v malíku, to je věc dávno známá, slabinou jsou jeho hlasivky, které mají své nejlepší období dávno za sebou. Toho si ale všimneme leda tak na koncertech, v případě právě hodnocených počinů se zdá, že je Max nazpíval někdy v roce 1990. Možná za to můžou výdobytky současného softwaru, brazilský frontman zde každopádně podal naprosto famózní výkon.
Staronové skladby oplývají brutálně živočišnou energií, která nepřipouští jakékoli námitky k diskuzi. Ti největší staromilci zřejmě budou naříkat nad úbytkem blackových kontur, všichni ostatní ale musí jásat nad thrashmetalovým (a lehce deathovým) masakrem, jenž se začne odehrávat po spuštění obou kotoučů. Hudebníci ctí původní majestát svých songů, nehodlají však zůstat u otrockého přepisu a do každé noty nabuší veškerou sílu a fortel, který nabrali během následujících dekád. Staré struktury rozkvétají a mohutní pod proudem živé vody, až dorostou v dokonalý strom, jehož kořeny symbolicky propojují polovinu osmdesátých let se současností. Nezbývá, než si tuhle nečekaně povedenou jízdu užít (včetně dvojice bonusových kousků, které za původním materiálem nijak zvlášť nezaostávají) a bratrům Cavalerovým se za jejich nápad, práci a nasazení hluboce poklonit. Ať už pomyslně nebo klidně i reálně.
|
