Švédští Eclipse se ocitli v docela zajímavé pozici. Po dvaceti letech na scéně bývají označováni jako jedna z nejzásadnějších kapel melodického hard rocku současnosti (dostat se do předprogramu dua Mötley Crüe – Def Leppard svědčí o tom, že tohle tvrzení nebude jen reklamní tahák) a názvem aktuálně vydaného alba „Megalomanium“ dávají najevo, že jim sebevědomí nechybí (po albu „Monumentum“ se jim zjevně ramena ještě trochu přifoukla). A byť se frontman Erik Martensson vyjadřoval ve smyslu, že na žádné desce nezní kapela stejně a vždy se mění, i přes to, že si na to někteří fanoušci stěžují, otázkou bylo, zda v postavení, kterého Eclipse dosáhli, nenazraje doba k tomu, aby stockholmská čtveřice vsadila na jistotu.
Jistých je několik věcí – Eclipse opět spolehlivě poznáte, tradičně vás nabíjí velmi pozitivní energií, předloží vám kupu chytlavých melodií a dostanete naprosto precizní práci. Čím můžou staré fanoušky trochu podráždit, je fakt, že nejen z ryzího hard rocku je „Megalomanium“ ukované, Eclipse se vytasili na jedné straně i s pop-punkovým přístupem a neskutečně mladě podanou nadrzlostí, na straně druhé zabrousili více k emotivním záležitostem (souvislost je prý možné hledat v předskakování pro My Chemical Romance). Byť nelze v žádném případě tvrdit, že by tímhle přístupem „„Megalomanium““ ztratilo konzistentnost, faktem je, že třeba oproti předloňské desce „Wired“ se novinka jako celek dostává do závitů o něco pomaleji, na první dobrou spíš těží z několika typických skladeb a plně rozkvétá až při důkladnějším vstřebávání.
Chytlavým pop-rockem líznutá „The Hardest Part Is Losing You“ vás coby jedna z typických skladeb snadno vtáhne do děje, v „Got It“ leppardovskou kytaru zastíní punkově nadrzlá nálada – tohle je skladba, u které ústřední dvojici Erik Martensson – Magnus Henriksson máte chuť zkontrolovat doklady, jestli fakt jednomu táhne na padesát a druhý ji již prorazil, nebo zda oba prodělali těžce omlazovací kůru, písničkářský motiv s nápěvem až kdesi z území A.O.R. rozmává hymnickou „Anthem“ (jedna z mála skladeb, u které Erik porušil svůj zvyk nevracet se k motivům, jež se nedostaly na desku už v době svého vzniku), zpěvnost i dramatičnost se dokonale snoubí v oprásklé „Children Of The Night“, šťavnatě nekomplikovaná šlapavka „Hearts Collide“ patří k těm typickým kouskům, které vás podvědomě rozpohybují.
Tenhle výčet by na parádní album už v pohodě stačil, ale až po téhle pětici se Eclipse vytasí s akčně kousavou riffovkou „I Don`t Get It!“ s ohromně zábavným refrénem a poťouchlými klávesami a emotivně vyhrocenou peckou „So Long, Farewell, Goodbye“, na něž bych při hledání nejsilnějších kousků z alba klidně vsadil poslední pětník. A to ještě zbývá poslední poslední čtvrtina desky, v níž Eclipse ani na moment neztratí dech a dotáhnou album do finále ve velmi přesvědčivém duchu.
Hledat absolutní majstrštyk v diskografii Eclipse je hrozně složité. „Megalomanium“ by v tomhle pomyslném dostihu mohlo v úvodu ztrácet tím, že primární živočišná chytlavost není oproti některým minulým deskám nejdůležitější vlastností řady skladeb. Ale rafinovanost, se kterou Martenssenova družina nechává svou desku postupně rozkvétat, je dost silná na to, aby se v cíli album rvalo minimálně o bednu.
|
