Po albu „The Almighty“ se zdálo se, že Heimdall před sebou mají zářivou budoucnost. Na téhle desce si sedlo všechno prakticky dokonale, s novým pěvcem Giacomem Mercaldem se zvýraznila osobitost kapely a Heimdall zdůraznili pověst neotřelé power metalové party, o kterou si sice řekli už prvními dvěma alby, ale tam celkový dojem nabourával specificky neukotvený hlas původního křiklouna Claudia Galla. Aby o tenhle status Heimdall nepřišli, bylo potřeba potvrdit extra silnou formu ze třetího alba. A to se úplně nepodařilo…
To, že od bicí soupravy opět zmizel Nicolas Calluori, bylo možné brát jako běžný kolorit. Snad aby Heimdall zachovali zdání bratrské soudržnosti, místo dvou Calluoriů nové album nahrávali dva Canuové. Jinak k žádným zásadním změnám nedošlo, snad až na to, že drobné přitvrzení v některých momentech nešlo úplně ruku v ruce s aristokratickým Mercaldovým hlasem a že Heimdall na album pustili i skladby, které příliš nápaditosti nepobrali. Titulní hymnická „Hard As Iron“ je dobrou ukázkou toho, že i ostřejší výraz kapely s Mercaldovou elegancí šel sladit – sloky jsou poměrně ostré, refrén, ideální pro davový chorál, už klouže po obratné melodii, nadýchaná pomalejší pasáž dodá svižné skladbě noblesu a podtrhuje důležitost kláves i tradiční pestrost. Následující „Midnight“ sází na epičnost a výpravnost, díky sborům Heimdall lehce evokují Salamandru a dobře funguje i kontrast střídání vysokého a hluboko položeného hlasu. S poměrně těžkotonážní „Black Tower“ i přes její lehkou dramatičnost Heimdall trochu začínají ztrácet půdu pod nohama – tvrzení, že pomalé tempo desce nesvědčí, totálně postaví na hlavu emotivní balada „Cold“ s parádní melodií. Tohle je přesně parketa, na které podmanivý Mercaldův pružný hlas sbírá spoustu bodů a spolu s titulní skladbou představuje jednoznačný vrchol alba. Jenže hned v následující valivější „The Emperor“ Heimdall dojedou na mělčinu a nebýt basového sóla a repetitivního chorálu, které přece jen reputaci zachrání, bylo by docela neveselo. Zbytek alba je o tom, že Heimdall na laťku nasazenou v minulém kole pohlíží krapet z povzdálí, ale záchranný kruh v podobě skvělého vokálu je schopen je vytáhnout z lecjaké šlamastiky. Psát solidní skladby kapela nezapomněla, a přestože deska znamená kvalitativní krok dolů, o nějaký dramatický držkopád se naštěstí nekoná.
O dva roky později Heimdall již připravovali nové album, když osobní rozpory vedly k odchodu Giacoma Mercalda. Ještě před tím, než chystané album „Aeneid“ spatřilo světlo světa, se rozkmotřila celá kapela a Heimdall na čtyři zmizeli z metalové mapy světa. Když se sešli nanovo (znovu o toho figuroval Nicolas Calluori), podařilo se otevřít novou kapitolu, jíž v roce 2013 završilo vydání alba „Aeneid“.
|
