Bubeník Martin Lopez strávil v řadách progresivců Opeth deset let. Doba dost dlouhá na to, aby bylo jasné, že progresivní choutky má hluboko pod kůží. Po svém odchodu to dával najevo i v řadách nově vzniklých Soen, kteří to vzali za o něco jemnější a melodičtější konec. Jemnosti přibývalo, takže ty, kteří Soen dlouhodobě sledují, nemůže zaskočit fakt, že aktuální novinka „Memorial“ to už jasně hraje na obě strany – nebrání se neotřelým postupům, jedovatosti a agresivitě, přitom však do jedné linie tlačí až popové tendence, přístupnost a křehké emoce. Nejtěžším úkolem se může zdát to, jak dvě poměrně odlišná spektra svázat do jednoho konzistentního celku, ale s touhle otázkou si Soen zjevně hlavu lámat nemusí, ono jim to vychází tak nějak přirozeně.
Úvodní „Sincere“ s nervózní náladou, netrpělivou kytarou, nabroušeným výrazem, pestrými bicími (pokud je na albu píseň, v níž by se mohlo zdát, že chce Lopez strhnout větší pozornost na svůj nástroj, je to vstupní brána do alba) a rytmicky výrazným vokálem (kdyby křikloun Joel Ekelöf intenzivněji přitlačil na pilu, asi by mu z toho lezl docela uštěkaný výraz, ale Soen zjevně chtějí posluchače pohoupat na melodiích a ne ho za každou cenu drtit příliš velkým tlakem) je skladbou, která aktuální podobu kapely může dokonale reprezentovat – v první polovině si přijdou na své milovníci melodií a hrubšího výrazu, v druhé části se pulsující napětí zklidní, Soen přejdou do nasládlosti, které kromě emotivně naladěného hlasu dominuje přemýšlivá kytara. Podobná strategie se táhne prakticky celým albem, nicméně mantinely se postupně rozšiřují – chcete-li dát přednost ambicióznějším skladbám, sáhněte po poměrně vyhrocené „Fortress“ nebo po důrazné titulní skladbě, dáváte-li přednost komerčnější stránce Soen, úspěch bude v první řadě slavit citlivý duet „Hollowed“ v němž vypomohla italská zpěvačka Elisa Toffoli, jejíž hlas si s Ekelöfovým zjevně hodně rozumí, či příjemně klidný ploužáček „Tragedian“, postavený na sametově podmanivém zpěvu a bluesem načichlé sólové kytaře.
„Memorial“ se kapele daří držet album pocitově vyvážené, byť postupem času je zjevné, že komerčnější chutě a snaha o líbivost začínají poněkud vytlačovat náročnější postupy. Kdyby nedošlo na závěrečnou kýčovitě piánovou „Vitals“ (byť opět klobouk dolů před Ekelöfovým hlasem), zatleskal bych Soen docela s nadšením, takhle to napětí, které se jim daří udržovat prakticky celé album, v závěru rychle vyprchá. Narazíte-li v éteru na hlášku „jedinečná směs progrese, agrese a krásy“ coby charakteristiku „Memorial“, dá se říct, že na každém šprochu je pravdy trochu, ale úplně doslova bych to nebral.
|
