Elyose, Edge Of Paradise, Reasons Behind, Sinheresy…, kapelám, které ujíždí na moderní vlně metalu, do níž se systematicky přisypávají kvanta elektroniky, adrenalinu, pulsujících tanečních rytmů, u níž vás často oslní záblesk diskokoule, a v jejichž čele stojí žena, je doba zjevně nakloněna, neb žánrových desek přibývá. Čím se odlišit v záplavě velmi podobně znějící muziky? Poslední jmenovaná parta vsadila na oranžovou barvu, do níž se ráda halí zpěvačka Cecilia Petrini, ale oranžádu najdete i na brýlích muzikantů, či na vinylové verzi aktuálního alba „Event Horizon“, kterým Sinheresy navazují na předchozí „Out Of Connection“. Možná díky tomu, že kořeny žánru nesahají do kdovíjak vzdálené minulosti, by šlo celkem pochopit, že ještě na minulé desce hledala kapela způsob, jak moderní trendy ukočírovat do smysluplné podoby. Na „Event Horizont“ se jí to snad povedlo, paradoxem je, že hlavním elementem, který by Sinheresy spolehlivě mohl vytáhnout z davu, je hlas křiklouna Stefana Saina.
Vezmněte úvodní „The Calling“, která přesně charakterizuje adrenalinovou chytlavost – akce, melodičnost, natlakovaná agrese a parádně vypjatý zpěv vytváří vír, který s posluchačem spolehlivě zatočí. A pak se u mikrofonu objeví Cecilia a čím dominantnější roli přebírá, tím víc skladba ztrácí kouzlo a ostny, ještě s dobře nabroušenou sólovou kytarou se začne jiskřit, ale zpěvačka systematicky otupuje velmi přitažlivé ostří. V „Black Spirit“ dají Sinheresy vzpomenout nejsilněji na minulou desku, ve snaze o co největší modernu chytají dost protivný a studený výraz (v tomto případě se to vztahuje na kompletní partu), adrenalinovka „The Life You Left Behind“ je opět o tom, že adrenalin a hudební břitva, která by mohla příjemně ubližovat, ztrácí svoji sílu díky s náladou nekorespondujícímu ženskému zpěvu. Co teprve, když se z téhle konstelace začne vytrácet nápaditost, což odstartuje s celkem průhlednou „Castaways“ (čest sólové kytaře). Oč lépe by mohlo se Sinheresy být, kdyby kapela vsadila na písničkovou přirozenost – techničtější a méně halasná „Brighter Days“, coby jeden z nejvydařenějších dílků kolekce, těží jednak z toho, že se nehraje na efekt, jednak z gotikou příjemně očouzeného Stefanova hlasu a civilnosti Ceciliina projevu. Stěžejní části závěrečné trilogie „Event Horizon II: Entropy“ plně deklaruje, kterak Stefano pěvecky válcuje téměř bezbrannou Cecilii, jež svoji parketu najde (a opět za to může přirozenost a nenucenost) v kraťoučkém baladickém finále „Event Horizon II: Entropy“.
Díky výrazným barvám je prakticky nemožné italské „oranjes“ přehlédnout, vlastně se nedají ani snadno přeslechnout, neb jejich hra na efekt s poměrně invazivním výrazem a zvukem útočí na první signální docela systematicky. Ale hledat v tom něco hlubšího, co nevyprchá po dvou - třech protočeních je už daleko obtížnější. Najde se, ale o to víc zamrzí, že primárním cílem kapely je vnutit se do hlavy čistě na první dobrou a pak už potopa. A v tomhle směru jsou (cílem i provedením) jen jedni z mnoha.
|
