Cílem Noverie je vytvořit kompletní headbangový zážitek s melodickým zvratem, který kombinuje masivní a těžké riffy s temnými atmosférickými klávesami, spolu s technicky náročnými sólovými sekcemi a nezapomenutelnými vokálními linkami. „The Gates of The Underworld“ posouvá věci na osobní úroveň, každá píseň obsahuje skutečné životní příběhy od kapely i od fanoušků. Lidskost je neustále přítomná se všemi svými výzvami a záhadami, zkoumaná optikou vědeckého výzkumu i prožité zkušenosti. Noveria vás se svým novým albem vezme na divokou jízdu na horské dráze přes psychický zlom, útěk z narcistického vztahu, následky přežití infarktu, zážitek z blízkosti smrti a mnoho dalšího!
Nešlo si nevypůjčit text, jímž vydavatelství Scarlet Records popisuje novinku italské power-progové party Noveria. Je jím řečeno mnohé – jednak dobře charakterizuje hudební postupy kapely, díky kterým působí album „The Gates of The Underworld“ mohutně, opulentně, i přes častou dominanci kláves poměrně tvrdě, jednak je z tohoto popisu zjevné, že hudba Noverie je hodně technická a komplikovaná. Nic nového pod sluncem, chtělo by se říct, tohle je cesta, kterou kapela důstojně kráčela na čtyři roky starém albu „Aequilibrium“ a vzhledem k tomu, že už tehdy byla její hudba poněkud složitá a neprostupná, dalo by se říct, že se na způsobu vyjadřování vůbec nic nemění. Měření hladin obtížnosti a přístupnosti by možná prozradilo, že se Noveria halí do čím dál neproniknutelnější skořápky, ale jen v řádu desetin, takže nejde o nic dramatického.
Jako dostatečně přesvědčivý lakmusový papírek by mohl dobře fungovat začátek druhé poloviny alba. Tam se potkávají jedna z nejpřístupnějších položek „Ascent“ a nejdelší kousek kolekce, titulní „The Gates of The Underworld“. První jmenovaná nabízí asi nejskluznější moment, přitom však jde stále více na ruku těm, kteří se rádi noří do technických zákoutí, než aby ujížděli na melodiích, druhá jmenovaná jasně klade otázku, kde je u podobně stavěné muziky hranice soudržnosti, zábavnosti, přehnané onanie a samoúčelnosti, neb dvanáctiminutový zápřah bez stěžejního nápadu či gradace, v němž se lze celkem snadno ztratit, vyznívá úplně do ztracena. Pětici římských muzikantů nelze upřít, že jsou velmi zdatní hudebníci a máte-li chuť a trpělivost rozplétat jejich košatý svět, máte o náplň na řadu dlouhých večerů postaráno. Ale pokud (stejně jako autor těchto řádků) u baladičtější pasáže skladby „Anima“ zjistíte, že vás v bouřlivém víru událostí Noveria nejvíc bere, když aspoň na chvíli dominuje písnička a přehlednost nad technickou exhibicí a zvukovou mohutností, nejspíš tenhle na více než hodinu přepálený „program moderního progresivního metalu“ (opět hláška z dílny Scarlet) ani zdaleka nezařadíte mezi nejzajímavější položky letošního roku.
|
