„Shining úplně zničil můj život a rozbil každý jednotlivý vztah, který jsem za ta léta měl, ale přesto pro mě tohle moje nemocné dítě znamená všechno. Jsem ochoten pro něj obětovat vše a udělal jsem to víc než jednou."
Tohle vyznání zpěváka, kytaristy, klávesisty a hlavní duše Shining Niklase Kvarfortha by mělo dostatečně signalizovat, co od jedenácté řadovky s eponymním názvem (a zase jednou neoznačené římskou číslicí) švédské depresivně laděné družiny čekat - tradičně šest skladeb, které by v základu šlo nasměrovat do černo světa (byť nějakými striktními hranicemi se Kvarforth ve svých depresích zatěžovat nehodlá), z nichž jde v první řadě strach a hluboká melancholie, v druhé řadě zajímavé melodie, a v neposlední řadě záplava dalších emocí, které mají potenciál lomcovat s posluchačem a tlačit ho do nejhlubšího bahna vlastní duše.
Jako by si byl Niklas téhle svojí skvělé vlastnosti vědom, nabídne v rámci jinak náladově pestré a pocitově drtící desky krátkou piánovou úlitbu – hravě funebrální piánovka „Åttahundratjugo“, vypůjčená od francouzského skladatele Erika Satieho (jenž, zdá se, taky nebyl kdovíjaký optimista) melancholii příliš nenabourá, ale přece jen v ní probleskne sporý plamínek naděje a světla. Po pochmurné „Avsändare okänd“, která se z plíživého úvodu zvrhne do totálně rozervaného nerváku, postupně mohutnící „Snart är dom alla borta“ s příjemně posmutnělým kytarovým sólem a výhružně znějící polorecitací, agresivně nervózním a hysterickém námelu „Allt för döden“ u něhož otázka, zda si Kvarforth definitivně vyřve plíce, zůstává poměrně dlouho otevřená, a po rozvážnější „Fidelis ad Mortem“ s gregoriánským nápěvem a hostujícím Andy La Rocquem (aneb když se sejdou bráchové z mokré čtvrti, kteří vědí, jak pomocí tónů budovat atmosféru strachu, zmaru, vzteku a beznaděje…), jenž nahrávku i produkoval, to je sakra zapotřebí.
Závěrečná „Den permanenta sömnen kallar“, jež navzdory svému názvu odstartuje dlouhatánským jednotvárným a nervním riffem, aby v druhé polovině (a to se bavíme o více než desetiminutové skladbě) po bezhlavě násilném nářezu znovu začala systematicky povzbuzovat sebevražedné tendence, jako celek už takovou sílu nemá, ale že byste při ní měli tendence radostně skotačit, na to můžete spolehlivě zapomenout.
Shining prý mají pověst jedné z nejsmutnějších metalových kapel. S eponymní albem téhle pověsti dostáli, byť s odkazem na eponymní název tvrdit, že „Shining“ je jejich nejzásadnější nahrávka, se nedá. Nicméně vzhledem k blížícímu se nejdepresivnějšímu ročnímu období bych byl s častějším poslechem alba raději opatrný.
|
