Jakoby nestačilo, že si američtí Theocracy, jedna z nejrespektovanějších power / progmetalových kapel poslední dekády, dávají s každým albem pořádně načas, tentokrát do hry vstoupily další vlivy, které vydání novinky s titulem "Mosaic" ještě o nějaký rok prodloužily. Bylo nutné řešit covid, poté odchod kytaristy a nakonec výměnu vydávající firmy. Se vším se ale mozek kapely Matt Smith vypořádal se ctí (možná mu pomohly i modlitby), a tak se fanoušci Theocracy, kterých každým rokem přibývá nemalé množství, v polovině října konečně dočkali další plnohodnotné studiovky.
Novým kytaristou se stal Taylor Washington, se kterým se Matt potkal při produkování jeho kapely Paladin. Bylo jasné, že Taylor dokáže dostát vysokým řemeslným nárokům, a navíc bude jako zpěvák schopen ideálně vyztužit vokální stěny, které u Theocracy vždy hrály zásadní roli. Novým labelem jsou němečtí Atomic Fire Records (odchod od Ulterium Records nezavinila zlá krev, ale rodinné důvody šéfa firmy), o zvukovou stránku alba se tradičně postaral Matt ve svém vlastním studiu, a opět odvedl výbornou práci. Ano, přesně takhle má znít moderní metalové album!
Dějinný úvod v pořadí páté desky Amíků píše skladba "Flicker". Nesmírně intenzivní kousek, jenž kráčí v nejlepších šlépějích kapely, s dynamickou rytmikou, šťavnatou powermetalovou okázalostí a kontrujícími riffy, které jsou inspirovány thrashovou řezavostí. S tímto stylem uměl Matt Smith vždy skvěle pracovat, stejně tak s progem, jenž chytrým způsobem čeří základní melodické postupy, aniž by je zalehl muzikantským egem. Dochází i ke svazku s jižanským groove metalem, nejdůrazněji ve stopě "Anonymus", v níž ostré houpavé kytary tvoří polarizační rámec k odlehčenému vnitřnímu ději, včetně sympaticky zrychleného refrénu.
Jak bývá u Smithovy tvorby zvykem, většina songů začne fungovat až s násobnými poslechy. Je to i případ prvního singlu "Return to Dust", u kterého se prvotní nenápadnost přetavila v ryzí metalový klenot. Skladbu vede naléhavý riff, vícehlasný chorus s harmonicky poskládanými tóny, hardrockové sólo, ale také symfonické prvky, s nimiž - potažmo s klávesami vůbec - tentokrát americký autor velmi šetřil. Nové album je obecně temnější a jeho vnitřními cestami proudí nálady, které odráží nelehké Smithovo rozpoložení během psaní (Matt přišel během covidu o několik příbuzných).
Frontman Theocracy je ale také svědomitým křesťanem, jenž ví, že každá temnota má svůj protiklad. Proto i ve většině aktuálních písní cítíme menší či větší závan naděje, definované zejména silnými melodiemi. Nejhravější refrén nahrávky nabídne výborná stopa "Deified", nejmelodičtější sólové úseky track "Liar, Fool, or Messiah". Tato skladba ale zároveň poslouží jako přemostění k méně pozitivním aspektům desky. Dané písni např. příliš neposloužil suchý heavymetalový riff nebo málo záživný bridge, do kterého proniká toxicky nazvučený virbl. Korekci měla doznat i sedmi a půlminutová stopáž, zvlášť s ohledem na závěrečnou litanii "Red Sea", která je dalším Smithovým pokusem o velkolepý finální úder.
Jenže ten nevyšel. Ve skladbě s délkou jedné seriálové epizody existují pouze náznaky čehosi mimořádného, např. v intenzivních kytarových jednáních nebo trylkující sólové pasáži, která evokuje (možná až moc) ranou Hansenovu pecku "Victim of Fate". Ke každému lepšímu momentu jsme ale nuceni doputovat přes zbytečně dlouhé, mnohdy předržené hudební sekvence. Chybí ohromující kompoziční genialita, která zdobila dřívější Smithovy eposy jako "I Am" nebo "Mirror of Souls", v níž si Matt dokázal obhájit každou z bezmála třiadvaceti minut. Toto tvrzení lze ostatně přenést na celé album "Mosaic". Řada skladeb zanechá vynikající dojem (krom uvedených je nutné zmínit "Sinsidious" s brilantně zriffovanou mezihrou nebo přesně vybalancovanou "The Sixth Great Extinction"), málokterá z nich ale pošle do kolen. Řemeslně je vše v naprostém pořádku (Matt jenom potvrzuje pozici jednoho z nejlepších metalových zpěváků a producentů), slova neskonalého obdivu, která směřovala především k druhé a třetí desce Theocracy, ale tentokrát na místě nejsou.
|
