Svůj první koncert odehrála německá parta Dark Sky v roce 1982 ještě jako školní kapela. K debutovému albu se propracovávala šestnáct let a celou dobu se pohybovala na poli melodického hard and heavy, byť nejprve šla snadno zapasovat i do škatulky rocku dospěláckého. O tom, že nejde o úplně bezvýznamnou položku na rockovém nebi by mohl svědčit fakt, že před covidovou pauzou brázdili Dark Sky Evropu společně se švédskými Treat. Jednu dobu se zdálo, že tento trip bude zároveň poslední kapitolou v životopise kapely, neboť po něm do hudebního důchodu zamířila celá čtveřice muzikantů. Frank Breuninger, který Dark Sky zakládal, na prvním školní koncertu ještě proháněl šest strun, aby se po dalších deseti letech ujal mikrofonu, kapelu udržel při životě, zrekrutoval nové spoluhráče a společně se pustili do sedmého alba s názvem „Signs of the Time“.
Noví spoluhráči neznamenají nový směr, takže pokud jste již někdy měli něco do činění s Dark Sky, víte přesně, co od nich čekat, a pokud jste ještě tuhle příležitost neměli, představte si trojúhelník, jehož jednu stranu tvoří Kissin` Dynamite, s kterými údajně Franka pojí osobní přátelství, druhou Pretty Maids, jejichž melodika prosakuje do tvorby Dark Sky poměrně intenzivně (zkuste zejména chytlavku „Forgiveness“) a třetí pól představují krajané Axxis. Z tohoto výčtu je zjevné, že s melodičností si Dark Sky hodně rozumí, jejich refrény jsou nadmíru chytlavé, spoustu práce ve výrazu kapely obstarají klávesy, takže hudba nezní nijak invazivně, navzdory tomu, že hlas Franka Breuningera občas chytá hodně našlápnutý říz. Největším problémem kapely je fakt, že solidně nastavenou laťku z úvodu alba neudrží a čím víc se prodíráte k závěru alba, tím víc se nápady stávají průhlednější a melodie podobnější. Srovnejte nadýchanou hitovku „Heroes On Ice“ (nebýt kytar, možná by se v téhle hymně dal hledat až popový nádech, asi jako když Gamma Ray svého času oblékli do metalového hávu šlágr „It`s a Sin“ od Pet Shop Boys), neposednou „Fools“ s velmi solidním tahem na bránu, či svěží a parádně dramatickou titulku coby nejvýraznější položku celého menu, s „Wonderland“, v níž začíná kapele výrazněji ucházet vzduch, či s kteroukoliv následující věcí, z nichž je zřejmé, že kapele nápady krapet vyschly a ze zápalu se stává rutina.
Kdyby album skončilo vlastní nepříliš výraznou baladou „“It`s Not The End“, dalo by se konstatovat, že kapela sice skončila trochu pozdě, ale ještě nestačila napáchat žádné větší škody. Jenže Dark Sky ještě nabídli dva covery – „In The Heat Of The Night“, původně od Sandry, potvrzuje fakt, že k disko scéně nemají Dark Sky daleko, nicméně smysl této předělávky mi uniká, neb adaptace Dark Sky vyznívá zcela neutrálně (jednoduše řečeno, originál byl poutavější, byť i rockově šlapající verze má něco do sebe). To předělávka „Stínu katedrál“ od Karla Svobody zní pro našince komicky – Dark Sky se statečně pustili do adaptace této písně se vším všudy, tedy včetně češtiny a i kdyby ji zahráli jako bozi (což se neděje), Frankovo šlapání si na jazyk je určitou verzí nejvydařenějších kousků z Hvězdné pěchoty.
Snadno předvídatelný melodický rock, který má silné i slabé momenty. V titulní písni Dark Sky sdělují, že věci se v průběhu života mění, někdy k lepšímu, někdy k horšímu, ale vždy je důležité nevzdat boj, za to, co chceš. V tomto duchu lze chápat i jejich nové album – navzdory razantním změnám ve složení kapely Dark Sky svůj boj nevzdali a výsledkem je deska, která nabídne příznivcům melodické muziky položky, které stoprocentně zaberou, i ty, které obratem beznadějně zapadnou prachem.
|
