Když se blížilo vydání nového alba Steel Rhino, jedna z prvních věcí, které hlavní mozek Michael Rosenberg hlásil do světa, byl fakt, že na palubě je i nadále Herbie Langhans. Tahle zpráva je velmi důležitá – Langhansovi domovští Firewind už oznámili termín vydání příštího alba, takže určité uspořádávání priorit u německého křiklouna mohlo hrozit a Steel Rhino mohli přijít o jednu ze svých zásadních zbraní. Natolik zásadní, až si troufnu tvrdit, že zcela klasicky (tak silně klasicky, až kolekce „In Rhino We Trust“ už při prvním poslechu zní hodně povědomě) laděný melodický heavy metal je napsán tak dokonale pro Herbieho hlasivky, že kdybych měl fungovat jako Herbieho poradce v otázce, kterému ze dvou působišť dát přednost (a roli by hrála čistě hudební stránka), hlasoval bych pro Steel Rhino. I přes to, že tvorba Firewind je (a předpokládám, že na novince i bude) nápaditější a variabilnější.
Steel Rhino se drží přesně toho, na čem postavili eponymní debut, i když jsou možná o ždibíček syrovější a důraznější, takže fanoušci pochodového, striktně rytmického, šlapavého metalu (opět by šlo odvolávat se na Accept, či Manowar, nicméně kapel, u nichž by šla bez námahy dohledat podobnost s tvorbou Steel Rhino, by se našla celá hromada) s výraznými, zapamatovatelnými a vyřvatelnými slogany si spolehlivě přijdou na své. Pokud ještě není sepsána příručka, kterak složit hymnickou skladbu s patřičným důrazem, která se snadno zavrtá do závitů, stačí projet kteroukoliv z devíti písní desatera „In Rhino We Trust“, a máte v ruce hotový manuál (coby nechytlavější věc, ideálně charakterizující to, se se na albu děje z hlediska náladového, autorského, hráčského i vokálního, doporučuji šlapavku „Blades“ s posluchačsky velmi vděčným refrénem). Pouze krátká instrumentálka „Final Stand“ postavená na klávesách a atmosféře trochu naředí jasný tah na bránu, kterým je album naplněné až po okraj. Mírné posuny jako výraznější militantnost v lehce výhružné „We Rise“, příjemné rytmické pohoupání v heroické „Time To Be King“, či majestátnost v titulní skladbě s jako podle návodu vygradovanou atmosférou stačí na to, aby deska nezněla příliš jednotvárně.
Hlavní myšlenku alba sdělí Herbie hned v a capella úvodu – „...stand up and shout it out!“ A pak už posluchače čeká velmi optimistická, energická, nekomplikovaná jízda na melodickém tobogánu. Deska, na které je prakticky všechno jasné už po pár minutách, ale kterou stejně s chutí doposloucháte až do naprostého finále, a jste-li fanoušky podobně laděné muziky, velmi pravděpodobně přistoupíte bez velkého přesvědčování na víru, avizovanou v titulní skladbě.
|
