Frontman italských melodeathařů Disarmonia Mundi Claudio Ravinale zjevně našel novou hudební cestu. Zatímco jeho domovský spolek už osm let studiově vyspává, Claudio rozběhl projekt Infernalizer, s nímž na dva roky starém debutu „The Ugly Truth“ prozradil, že rád pouští hrůzu a že černá je dobrá – byť za tuhle barvu nemůže klasický black (a když, tak jen ždibíčkem), ale stará osvědčená gotika. Tu Claudio míchá s rockovým strašidláctvím, takže odkazy na The Sisters Of Mercy, Lordi, Alice Coopera, The 69 Eyes, či Danzig byly patrné už na prvotině a jsou hlavní hybnou silou i aktuálně vydané novinky s příznačným názvem „After Dark“.
Byť konstatování, že „After Dark“ vytrvale kličkuje mezi agresivitou a gotickou atmosférou, což deklaruje zejména střídání impozantního hlubokého hlasu s nabroušenějším adrenalinovým zpěvem, či že si Infernalizer libuje a vytrvale se proplétá od klasické gotiky přes osmdesátkový metal až k hororové atmosféře, a z nástrojů jsou temné klávesy nejsilnější zbraní, může působit trochu schizofrenně, všechno drží hezky pohromadě. Pokud dokážete vstřebat fakt, že na všechny výše zmíněné kapely je klidně možné narazit i v rámci jediné skladby, a tohle hudební chameleonství vám není proti mysli, je strašně jednoduché se nechat unášet temným pohupováním od první položky až k té poslední.
Ačkoliv se může zdát, že Claudiův vokál je zásadním elementem alba, fakt, že úvodní „Season Of The Witch“ i závěrečná „Sky Burial“ coby instrumentální skladby dokážou do děje dokonale vtáhnout (v případě první) i podtrhnout předchozí silnou atmosféru (v případě druhé) vypovídá o tom, že především dovedně a systematicky budovaná atmosféra je nejsilnější zbraní Infernalizer. Hypnoticky studený a přitom ohromně melodicky chytlavý motiv „The Dark Passenger“, podtržený kontrastním střídáním náladově zcela odlišných hlasů, je dokonalou (a nejsilnější) ukázkou toho, co necelých třicet šest minut dlouhá stopáž přináší. Následná ukřičená horrorovka „What Did You Expect“, u níž v refrénu netrpělivě čekáte, zpoza kterého rohu vystrčí drápy Mr. Lordi, krásně vyhrocená titulka, či temnota ve „Falling In Slow Motion“, zdůrazněná projasňujícím ženským zpěvem, patří k momentům, u nichž není potřeba žádných složitostí, či přehnaných gest a přesto se zatajeným dechem čekáte, kam vás Infernalizer dovedou.
Když si umíte hrát s atmosférou, máte napůl vyhráno v jakémkoliv žánru. Když si zvolíte cestu jako Infernalizer a připojíte k ní vydařené melodie, to by v tom byl čert, aby z toho nebyla povedená deska!
|
