Švédská kapela Palantír svoji hudbu označuje za power metal klasického severského střihu. Zatímco debutové album "Lost Between Dimensions" do této autoškatulky celkem pohodlně zapadlo, loňský následovník s titulem "Chasing a Dream" lichotivý rozjezd nepotvrdil. Problém byl zejména na straně zvukové produkce, která se švédskému "všeumělovi" Cedericku Forsbergovi příliš nepovedla. Jenže kapela byla z nějakého důvodu s jeho prací spokojená, a tak jej povolala i k nazvučení EP "Nightmare Opus", jež vyšlo 31. října.
A právě to se opět stalo největší slabinou nové nahrávky Švédů. Nejde o vyložený průšvih, kdyby byl ale mix svěřen někomu jinému (lepšímu), mohly vyniknout vnady nových písní v plné kráse. Povedených skladeb je zde většina a Palantír opětovně dokazují, že patří mezi obrovské naděje současné powermetalové scény. V jejich pětičlenné (jakkoli opětovně modifikované) sestavě trůní několik schopných skladatelů, k tomu mají žánrově přesného zpěváka. Pokud se tedy najde někdo, kdo dokáže hudebníkům promluvit do duše ohledně zvuku, zvýší se potenciál kapely ještě o několik koňských délek.
Na "halloweenském" kraťasu (jenž má ale ve výsledku téměř půl hodiny) najdeme dva poctivé stylové kousky "A Distant Place" a "Sailing On", ve kterých se potkává kompoziční hravost s melodickou chytlavostí. Fandové Stratovarius, Helloween nebo Power Quest nemají co řešit, tohle je hudba přesně pro ně. Tempově odlehčené a velmi poslechové příspěvky najdeme ve švédsky odzpívané "Griftkväde" a akustické verzi debutové písně "Escaping Reality". Vrcholný moment EP představuje desetiminutová titulka z pera klávesáka Johannese Frykholma (mj. Symphonity), jejíž základ vězí v nejroztodivnějších neoklasických motivech, libozvučné zpěvnosti a celkové honosnosti, která nás vrací až na začátek milénia, kdy podobné kompozice vznikaly jako na běžícím pásu (za všechny vzpomeňme nepřekonatelné Dark Moor).
Pokud něco na albu být nemuselo, pak intro "Engage!", jež je nudnou variací na milionkrát provařené Straussovo téma (viz zejména film "Vesmírná odysea"). Větší péči by snesla i rozlučková instrumentálka "Lost Between Pixels", v níž se tvůrci uchýlili k 8-bitovým hrátkám, což je chytrý alibistický prostor, na kterém se dá vyřádit do zblbnutí. Slibně rozehrané motivy zde ale končí už po sedmdesáti sekundách. I tak EP "Nightmare Opus" zanechává pozitivní dojem a velký příslib směrem k další plnohodnotné desce. Je proto čas přistoupit k modlitbám, jež Švédům do studia přihrají nějakého kvalitního zvukového producenta.
|
