Na to, aby se člověk stal zaníceným fanouškem finských Psychework je bezmála nutné pořídit si finský pas. Většina příspěvků kapely je dostupná v rodném jazyce, nicméně i kdybyste finštinou vládli, od vydání minulého alba „Karelian Hills“ by vás jyväskylská šestice informační kanonádou nezasypala, opouštět hranice státu kvůli nějakému koncertu Psychework zjevně k životu nepotřebují, když vypustí do světa singl, nenamáhají se s jeho tlačením přes všemocný drát ani s videoklipem, a když už dojde na nové album, tak zvolí strategii „kdo hledá – najde“. A kdo nehledá, tak musí mít docela štěstí, aby na novinku „Spark Of Hope“ narazil. Vzhledem k tomu, jak vysoko si nasadila laťku (pokud ne rovnou debutem, tak pět let starým výletem na karjalské vršky určitě) tahle parta, jejíž zárodečné semínko lze najít u osobitých Machine Men, by však byla škoda třetí album Psychework minout.
Obzvlášť proto, že za kvalitou „Karelian Hills“ novinka příliš nezaostává. Je emotivnější, temnější a vážnější, přitom však dělá výbornou reklamu na osvědčené spojení výborných melodií a nespoutané energie, elegance, agresivity a výpravnosti (v nejsilnějších momentech bych se nebál Psychework strkat do jednoho pytle se Stratovarius). Fanouškům Bruce Dickinsona určitě udělá radost podobně zabarvený (ani o jeho kvalitě není potřeba příliš polemizovat) hlas frontmana Antonyho Parviainena, účelně využité barevné klávesy velmi chutně zvyšují dramatičnost nahrávky.
Velmi důležitá je pestrost a atmosféra, která funguje téměř do finále. Teatrálně ponuré a parádně vyhrocené „Shape Of A Ghost“ představí hrubší tvář kapely, příjemně šlapající „River Runs Red“ s elegantní vokální linkou nabídne šťavnatý náladový kontrast, nadýchaná „Kiova“ s chytlavou melodií, parádním přitvrzením a naléhavým refrénem se nenuceně dotkne vrcholu alba, kde jí společnost bude dělat dojemná „Damage All Done“, rozmanitou paletu doplní power metalové přímočarky „Interstellar“ a „C.O.T.S.“ s nejzapamatovatelnějšími slogany. Je trochu škoda, že Psychework nedokázali postupně narůstající napětí vygradovat a závěr desky pojali v klidnějším duchu. „Out Of Darkness“ s jasným náladovým odkazem na slavnější krajany ještě funguje téměř na sto procent, závěrečná, nadbytečně natažená „Viipuri“ (zaplaťpříroda za téměř chaoticky zhrublou pasáž) končí desku ve zbytečně vyklidněném a jemnějším módu bez zajímavějšího vyvrcholení.
Hlavním poselstvím alba by měla být myšlenka, že ani v zoufalých podmínkách by člověk neměl ztrácet naději (jaké aktuální události byly největší inspirací asi není těžké odhadnout). Kapela neztratila nic z minule opěvovaného harmonického spojení tvrdosti, symfoničnosti a výpravnosti, a pokud se nebudete bránit přistoupit na aktuálně temnější výraz, je silný zážitek zaručen.
|
