Mezi třetím počinem Obituary "The End Complete" a čtvrtou řadovkou "World Demise" neuběhla dlouhá doba (konkrétně něco přes dva roky), i tak se ale na hudební scéně stihlo odehrát několik přelomových věcí. Zaprvé začal světem hýbat žánr zvaný grunge, jehož podstata neměla s metalem nic společného, o deathu nemluvě. Nastaly nové časy a každá kapela na tuto změnu reagovala po svém. Brazilská Sepultura kupříkladu vydala album "Chaos A.D.", jež bylo zásadně odlišné od její minulé tvorby. Jak se ukázalo, daná deska měla velký vliv nejen na fanoušky, ale také na mnoho dalších hudebníků, kteří se jejím obsahem nechali přiznaně či nepřiznaně inspirovat. Jedněmi z nich byli i američtí Obituary...
Není to tak, že by snad Floriďané vyměkli a začali zkoumat odlišná žánrová území, přesto tvorba Tardyovců získala v roce 1994 trochu jiný charakter. Album zní především hodně brutálně a agresivně. Skladbám dominují střední tempa, která testují posluchačovu pozornost a občas ji napínají téměř k nevydržení (v dobrém i špatném). Ve zvuku slyšíme industriální vlivy, jež zvýrazňují pro deathmetalové kapely velmi netradiční pro-ekologický akcent nahrávky. Kytary znějí jako motorky z Mad Maxe a v hlavách vyřezávají hluboké brázdy. Producent Scott Burns, se kterým americký kvintet spolupracoval již počtvrté (a naposled), docílil ve studiu Morrisound doposud nejlepšího zvuku a ocejchoval nahrávku puncem výjimečnosti.
Vliv Sepultury je patrný v těžkých thrashových riffech, občasném vstupu groovu, hrátkách se stavbou skladeb, samply a bicími breaky. Fošna "World Demise" dokonce chvílemi zní jako ikonické dílo "Roots", které ovšem Brazilci měli vydat teprve za dva roky. Že by tedy šlo o vzájemnou inspiraci? V songu "Kill for Me" slyšíme autentické kmenové tanečky, titulní song zase díky neuvěřitelně svůdným perkusím a implementovaným zvukům evokuje bolavý nářek amazonského pralesa. Ekologická agitka - znázorněná už na obalu desky - tím dosahuje sugestivní dokonalosti, je proto škoda, že k podobným experimentům poté už příliš nedochází.
K čemu naopak dochází velmi často, je usazení skladeb ve středním až (s určitou nadsázkou psáno) doomovém tempu. Zrychlí se pouze dvakrát, v kusu "Paralyzing" ovšem jenom na malou chvíli a víceméně účelově. Změna rytmické dynamiky dává smysl pouze v příspěvku "Solid State", jenž díky tomu zní jako neskutečné povyražení. Nic proti pomalejším songům, které jsou zejména v první polovině nahrávky velmi přitažlivé, časem se ale kapela namotá na vlastní skladatelský kolovrat a je pro ni nemožné udržet pozornost posluchačů na celé časové ploše, jež je navíc nepěkně přetažená (padesát minut bude na death metal vždy ukrutně moc). Zatímco zprvu omračují Obituary jako jednotný celek, v druhé části alba (vyjma "Kill for Me") zůstane břímě ležet na tradičním žolíkovi kapely, zpěvákovi Johnu Tardym.
Jeho hlas se stává děsivým mluvčím devastované přírody, vykřičníkem, který působí stejně naléhavé i třicet let po vzniku alba (ne-li naléhavěji). Výborně působí překrývané Tardyho vokály - jakoby americký frontman polemizoval sám se sebou. Při Johnově řevu tuhne krev v žilách, a ve spojitosti se skvělou kytarovou prací (Peres se vedle navrátilce Westa zase uvolnil), čarodějnými Donaldovými přechody a tvrdící Watkinsovou basou máme co do činění s pravděpodobně nejlepším představením Obituary vůbec. Jenom škoda, že se koncentrovaný umělecký náboj nepodařilo udržet po celou hrací dobu alba.
|
