Doba draků zjevně nekončí, nicméně jsou chvíle, kdy jejich využití působí trochu jako alarm. Tak jako v případě pátého alba „Magnus“ argentinských Preludio Ancestral. Apokalypsa zachycená na obálce desky a způsobená poletujícími nestvůrami, naznačí o obsahu alba víc než dost. Byť se můžete utěšovat tím, že první pohled může klamat a pomyslné drážky alba nemusí být plné klišé, archaismů a nedotaženosti, realita je neúprosná. Přesně touto cestou se Preludio Ancestral (potažmo principál Leo Gatti, který je hlavní hybnou silou tělesa) vydali. Nepochybuji, že maniakům, žijícím v osmdesátých letech, libujícím si v melodických výkrutech ve stylu druholigových power metalových kapel ideálně z apeninského poloostrova. a přehlížejících fakt, že i zvukově se nevyvážený sound vrací vydatně do minulosti, do uší deska spadnout může, některé nápady stojí za povšimnutí, nicméně celkově je „Magnus“ trochu pralesní nahrávka.
Asi největším tahákem by mohl být fakt, že po určitém personálním rozkladu Preludio Ancestral přizvali ke spolupráci pár pěveckých kolegů. Na jedné straně to desku docela zpestří, na straně druhé obtížně propojitelný materiál získává další položku k tomu, aby se z alba stala ještě méně konzistentní záležitost. To, že Preludio Ancestral nehrají úplně nejvyšší ligu, znamená, že ani mezi hosty to hvězdnými jmény úplně nepřekypuje – v našich končinách by největší ohlas mohlo vzbudit jméno Kimmo Perämäki, který si odkroutil pár let ve finských Celesty, s nimiž natočil debutové album. Cesta ke Kimmovi vedla zjevně přes basáka Ariho Katajamäkiho, jenž u skandinávských power metalistů prožil celou dobu aktivní činnosti kapely, a že je držák, potvrzuje i v řadách argentinských kolegů. Však také kvaltovka „Low Down“, v níž hlasivky natahuje Kimmo, patří k tomu nejzásadnějšímu, co deska nabídne. Vyrovná se jí živá „The Reborn“ s dobrou melodií a hodně nespoutaným zpěvem. Jenže „Behind The Line“ systematicky ničí elektronika a silácký zpěv Ivana Senciona, , jalovou „Tell The Truth podivný disko motiv, rockovější „We White It“ na desku příliš nezapadá a finální piánová instrumentálka „Tell Me“ bez chuti a bez zápachu je z úplně jiného světa.
„Magnus“ bude páté album a jsem si jistý, že to bude zatím nejlepší album, které jsem kdy udělal, s úžasnými muzikanty…,“ hlásal do světa na začátku roku Leo Gatti. Netuším, jak je to v Argentině, ale v Evropě (a ani v naší domovině) by výsledek Gattiho snažení v kontextu možného nejlepšího alba nebyl zrovna nejlepší vizitkou.
|
