Ty případy jsou z hudební historie dobře známé. Kapela je slavná, pak se z nejrůznějších důvodů vyčerpá a skončí. Po letech se situace uklidní, nastoupí sentimentální vnímání původních časů a tendence k návratu. U floridských Obituary tento stav nastal v roce 2003. Donald Tardy hrál koncert se svojí partou Andrew W.K., který navštívili jeho bývalí parťáci. Poté spolu všichni zašli do zkušebny a zjistili, že stará chemie je zase zpátky. A protože zrovna byla po reunionu Obituary poptávka, nebyl důvod se dvakrát rozmýšlet. Prvním výsledkem obnovené spolupráce se stalo album "Frozen in Time", které vyšlo v červenci roku 2005.
Na tuto nahrávku se ihned snesly dva proudy rozdílných názorů. Zatímco jedni si užívali návrat kapely, druzí hořekovali nad autorskou strnulostí a opakováním stále stejných postupů. Této kritické skupině možná nedošlo, že Floriďané hrají a vždy budou hrát klasický old school, kterému je jakýkoli progres z logiky věci cizí. Americký kvintet navíc určitě nechtěl po delší pauze přijít s albem, na kterém by jej fandové nepoznali. Je to právě naopak - šestá řadovka Obituary nese nejtypičtější tvůrčí znaky, které nemají jiný cíl, nežli ujistit posluchače o nehynoucí vášni hudebníků k jejich milovanému stylu.
Deska, která svůj obsah odkrývá už v samotném titulu, byla tvořena v klasické sestavě. Dostavil se dokonce i Scott Burns, tentokrát v roli exekutivního producenta - tím hlavním se stal Mark Prator, oběma pánům se pak povedlo docílit víceméně tradičního zvuku kapely, jenž má sice o něco blíže k albu "Back from the Dead" nežli (např.) k "World Demise", ničemu to ale v žádném případě neubližuje. Naopak, když začne hrát úvodní "Redneck Stomp", jsme téměř okamžitě vtaženi do děje a okouzleni vším, co skladba nabídne. Po její ploše se rozvalují těžké riffové bloky, dochází ke spolupráci deathu s thrashem (tato fúze Floriďanům vždy sluší) a je znát, že kapela opět funguje jako dokonale organizovaná jednotka. Výsledkem je paradoxní situace, kdy se první song, jenž má být pouhým intrem beze zpěvu, stává nejlepší položkou celé nahrávky. Vskutku mistrovská věc, která je možnou inspirací desky "Nightmare Logic" od Power Trip (tedy jedné z nejlepších thrashmetalových nahrávek předešlé dekády).
Atraktivní nádech alba ovšem pokračuje dál. "On the Floor" rozpoutá rychlý metalový rej, do kterého poprvé promluví - stále neodolatelný - John Tardy. Vnitřkem navazující "Insane" se hrnou těžká hrubozrnná tempa a nádherný bzukot Peresovy kytary. Nejpozději u kousku "Back Inside" zjistíme, že úvodní koketerie s thrashem nebyla náhodná, tento žánr se naopak stává důležitým pilířem celého playlistu. Zvuk "Mindset" je špinavý jako holínka Krále Šumavy, nechybí prvky hardcoru nebo groovu, samozřejmostí jsou táhlé doomy pasáže, u kterých nicméně Floriďané nikdy nevydrží dlouho. Kytara v songu "Stand Alone" je natolik podladěná, že zní jako basa, do žánrové směsice se navíc přidá rock n rollová hravost. "Slow Death" využívá tympánové bicí, které silně evokují sepulturovskou "Ratamahattu", i přesto (proto) se jedná o velmi zábavné oživení základních hudebních struktur. "Denied" nabídne ojedinělé sólo, zároveň ovšem dochází k poněkud nahodilému přepínání temp. Závěrečná "Lockjaw" se transformuje z ticha do drtivé palby, díky jejímž chytlavým strukturám nás Floriďané definitivně přesvědčují o tom, že vzkříšení Obituary bylo smysluplné a správné.
A přesně tak je nutné na šestou řadovku nahlížet a hodnotit ji v kontextu návratového počinu. Kapela samozřejmě nemohla očekávat prodeje srovnatelné s tím, co se odehrávalo na začátku devadesátých let. Nepočítal s tím určitě ani label Roadrunner Records, u kterého Obituary zůstali jako jediná deathmetalová akvizice, avšak nikoli na dlouho. Největším problémem se ukázala spolupráce s Allenem Westem, který čím dál více propadal alkoholu a v podstatě již nebyl schopen nahrát kloudné sólo. Tato situace vyeskalovala při tvorbě navazující studiovky "Xecuitoners Return", kdy byl West zatčen za řízení v opilosti a odsouzen k nepodmíněnému trestu...
|
