„Představte si chutnou směs vzletných heavy kytar Epicy a Xandrie, srdečných emocí Within Temptation a orchestrací Delain, okořeněnou mocným, vášnivým, svůdným, a přesto jemným vokálem klasicky trénované operní pěvkyně Valerie Chudentsové v kombinaci s agresivním growlem a screamem Maxe Molodtsova, přičemž všechny tyto prvky se snoubí v moderně znějícím metalovém mixu“.
Jestli si to představujete nebo ne, není příliš zásadní, podstatné je, že takhle si to představují oba ukrajinští muzikanti, kteří jsou podepsáni pod debutovým albem „Century Tales“ kapely Mistyfica. Realita je výrazně skromnější…
Když začala být Maxi Molodtsovovi v kapele Edenian těsná gothic-doomová škatulka, začal dávat dohromady energičtější riffy a svižnější melodie, nicméně trvalo to ještě nějaký čas, než se s Valerií Chudentsovou, jež v Edenian vládla mikrofonu, dohodl na tom, že jejich hudební cesta vezme trochu jiný směr. Je-li pravdivá informace, že finální podobu debutu „Century Tales“, obsahující deset skladeb, vybírali Max s Valerií z celkem dvanácti položek, které se jim podařilo dát dohromady, máme jako na dlani první jasný důvod, proč se žádný zázrak nekoná. Je vcelku logické, že se Mistyfica odvolává na žánrové ikony, neboť z její hudby kdovíjaká originalita nečiší, marné nápadové stopování stylových tahounů v podobě nenáročných melodií je druhým problémem. To, zda třetím bude placatý zvuk, v němž se kapela snaží o určitou symfonickou nadýchanost, což se průběžně pere s vyčuhujícím chudým zvukem kláves, skutečnost, že Valeriin hlas se v horším případě nevyhýbá zbytečné afektovanosti, v lepším případě zní poměrně obyčejně, či skutečnosti, že v proklamované hře na krásku a zvíře se žádné smyslné spojení nekoná a oba zpěváci si hrají vlastní hru, už je poměrně zbytečná volba.
Chcete-li nastavit mantinely nahrávky, zkuste beznápaditou „Crossing the Rubicon (Blood of the Royals, pt.II)“, které trochu kouká sláma z bot, celkem skočnou „Lunar Prayer“, která se do uší zavrtá nejpřirozeněji a „Dance Of Time“, která je praktickou ukázkou toho, jak macešsky Mistyfica zachází se slušnými melodiemi. když i lidovostí načichlému motivu dokáže vyrobit poměrně těžký zadek. To, že na tři díly roztrhaný koncepční příběh neoplývá kdovíjak strhující atmosférou (byť se kapela odvolává na podobnost s Hrou o trůny) v téhle konstelaci asi nepřekvapí.
Možná, že symfonické metalové nebe ještě není úplně přeplněno a pro lecjaké hvězdičky by se na něm místo našlo. Pro tuctovou Mistyficu a její „Century Tales“ je však zatím tahle meta hodně vzdálená.
|
