První informace, která na vás vyskočí, zadáte-li do vyhledávače jméno Linus Klausenitzer, zní:„baskytarista, nejvíce známý jako bývalý člen německé progresivní death metalové kapely Obscura.“ Coby základní informace pro to, co lze nalézt na Klausenitzerově sólovém debutu „Tulpa“ je to poměrně směrodatné. Zapátráte-li tochu hlouběji, objevíte poměrně dlouhý seznam kapel, ve kterých se Linus objevil, žánrově rozprostřených od power metalu až po technický death metal, z čehož lze usuzovat, že Linus na baskytaru hrát umí a je o něj v muzikantských kruzích zájem. Uděláte-li třetí krok a prozkoumáte, koho všeho pozval ke spolupráci na albu „Tulpa“, máte obrázek o dění na desce kompletní – osm kytaristů, opět zaměřených na různé žánry (v mých očích z něj vyčnívají Roland Grapow a Chris Hermsdörfer), bicmen Hannes Grossman, v jehož portfoliu se dá narazit na pár stejných jmen jako u Klausenitzera, a křikloun Javi Perrera, jež ne náhodou působí u thrash/groovových Jaggernaut a technických deathařů Obsidious.
Po tomto manuálu by neměl být problém udělat si jasnou představu, kam vás „Tupla“ zavede. Linus v tomto ohledu nehraje na žádná překvapení, jeho basa je velmi výrazný nástroj, byť ne bezpodmínečně dominantní, nicméně milovníci ubrumlaných tónů si i díky nazvučení alba užijí jejich větší porci než obvykle. To, že nepůjde čistě o hráčskou exhibici (instrumentální plochy jsou však rozsáhlé), zaručuje Perrera, jehož hrubý hlas plný energie jde víc na ruku příznivcům agresivnějších žánrů, potenciální kytarová pestrost je podřízena Klausenitzerově vizi, ale rozmanitosti v takovém rozsahu, že by rozbíjela soudržnost alba, se není třeba bát. Ve skrytém souboji melodií a techniky má o něco navrch technika, takže album není úplně přístupné na první dobrou, ale uvolněně se sklouznout se sem taky taky dá.
Chcete-li rychlý obrázek o tom, jak by album znělo, kdyby měl Klausenitzer více egoistické choutky, sáhněte po instrumentálce „Sister In Black“, v níž se z příjemně náladového malování na struny skladba nenásilně rozvíjí skrz lehké technické zašmodrchání. Nicméně podstata alba je trochu jinde. Důvodem je jednak Perrera, jednak fakt, že po většinu času, kdy španělský zpěvák řve do mikrofonu, tak i hudební základ má tendence hrubnout a útočit. Pro odhalení Klausenitzerovy palety sáhněte po trojlístku „Our Soul Sets Sail“ (zástupce melodií), „The Devil´s Tongue“ (důraz na technickou obratnost) a „Queen Of Hearts“ (strhující námel), po němž sice nebudete ještě vědět o desce úplně všechno, ale to podstatné ano.
Je otázka, kam Klausenitzera prvotní sólový krok zavede. Vůbec bych se nedivil tomu, kdyby se rychlost rozšiřování řady kapel, u nichž se objeví jeho jméno, zpomalila a Linus se začal ještě víc soustředit na sebe. Potenciál „Tulpy“ ukazuje, že by to určitý smysl mělo.
|
