Ať už si na začátku milénia o spolku Cradle Of Filth myslel kdo chtěl co chtěl, jen málokdo mohl tvrdit, že nejde o výjimečnou kapelu. Když ne po stránce hudební, tak minimálně ozvěnou, kterou její tvorba v metalové obci vyvolala. O Britech věděl každý, a co bylo důležitější, lidé jejich alba kupovali. Všimla si toho i vydávající firma Sony, jež vzala Kolébku špíny pod svá korporátní křídla. Krom většího kreditu to znamenalo štědřejší obnos financí, který byl nalit do propagace a útrob další studiovky s titulem "Damnation and a Day".
Dani Filth byl nadšen, a jeho radost mu příliš nezhatil ani odchod basisty Robina Gravese, ani kytaristy Giana Pyrese. Veškerá šestistrunná práce sice kvůli tomu zbyla na Paulu Allenderovi, ale mašina byla rozjetá a dlouhodobá zastávka nepřicházela v úvahu. Subtilní britský frontman zavelel k okamžité akci, a snad aby na smrtelné posteli nezalitoval, že promarnil jedinou šanci, pojal novou desku opravdu giganticky. V Budapešti se podařilo zlanařit stočlenný orchestr a čtyřicetihlavý sbor, a výsledkem bylo dílo, které dalece přesáhlo nejen hodinovou hranici, ale také trpělivost velkého množství posluchačů.
Album je rozděleno do čtyř jednání, jež mají umocnit koncepční dopad nahrávky a usnadnit její celkový příjem. To se ale nepovedlo, a realitou zůstává, že na jeden zátah se tahle deska nedá ustát bez zakolísání psychické pohody. Což na druhou stranu neznamená, že nebude co poslouchat. Sestavě - nově posílené o basistu Davea Pybuse - se povedlo nashromáždit poctivé množství nápadů, z nichž některé jsou opět velmi dobré. Jen se trochu rozmělňují pod náporem přehnaných ambicí a uměleckých vizí.
Po hororově laděném dvouminutovém intru nastoupí úvodní kompozice "The Promise of Fever", která patří mezi lepší část nahrávky. Dojde k závanu klasické tvorby, schází ovšem kompaktní provázanost. Jakoby cosi cenného zmizelo v nenávratnu. Překvapením se stává rozjezd navazující "Hurt and Virtue", který přijde s vysoce chytlavou a výborně vystavěnou melodií. Skladba daný motiv sice nijak nerozvíjí a nakonec zanechá rozpolcený dojem, my v tom ale můžeme vidět první indicii toho, co mělo následovat na další studiovce "Nymphetamine". Další spojnici mezi alby z let 2003 a 2004 přinesou skladby "Carrion" a "Presents from the Poison-Hearted", a to díky ostrým, ale jasně čitelným thrashovým sekvencím.
I tyto dva songy patří mezi to povedené z páté řadovky Britů. K dalším počítejme kousek "An Enemy Led the Tempest" s hrubým zvukem, jedovatými dvoukopáky nebo atraktivním Daniho jekotem v podkladu prudkého kytarového pochodu. Po atmosférickém předělu oddělujícím I. a II. dění vypustí hudební vnady položka "Better to Reign in Hell", která baví dynamickou rytmikou, činorodými riffy, nosnými melodiemi i grindcorovým kvičením. K vrcholům III. sekce patří její závěr v podobě tracku "Babalon A.D. (So Glad for the Madness)" s mohutnými kytarovými stěnami nebo vlivy připomínajícími švédské mistry Therion. Kdyby tato skladba byla finálním bodem nahrávky, nikdo by se nezlobil a vše mohlo skončit se ctí. Jenže pak nás čeká ještě poslední téměř dvacetiminutové dějství, kdy už zvuk proudící z repráků půjde spíš na nervy.
Páté album Cradle Of Filth mělo být úderem, který otřese celým světem. Místo toho Daniho družina nabídla houževnaté hudební sousto, v němž se pozvolna vytrácela původní integrita kapely. Kolébka špíny se postupně vycídila od pavučin a zašedlé patiny, která byly ve skutečnosti nejvyšší známkou kvality. Jako kdyby se někdo pokoušel zbavit archivní víno trpkých tříslovin. Přesto není na místě album "Damnation and a Day" odepsat (vždyť opít se dá i po levnějších produktech), je však nutné počítat s tím, že původní plná chuť a výrazné umělecké aroma už na něm přítomny nejsou.
|
