Osmá řadovka Cradle Of Filth byla popisována ještě před vydáním jako "nejbrutálnější a zároveň nejmelodičtější" album v historii. V éteru, který se tetelil nervózním očekáváním, se dokonce objevovaly zvěsti o "návratu k devadesátkovým albům". Mluvíme sice o zápisu "Godspeed on the Devil´s Thunder" z roku 2008, nutno však zmínit, že počínaje touto deskou se podobné hlášky vyrojí před zveřejněním každé studiové novinky. Vyčíst z toho lze jediné: odkaz první čtyř alb je věčný a pro Cradle of Filth už s největší pravděpodobností nepřekonatelný.
Na druhou stranu je pravda, že k určitému ohlédnutí na osmém zápisu skutečně došlo. Po heavymetalově koncipované dvojici desek se Cradle Of Filth - nově posílení o českého bicmena Martina Škaroupku - rozhodli skoncovat s experimenty a otočili žánrovým kormidlem zpět ke končinám teatrálního melo-dark metalu. Dani Filth sepsal koncept o Johance z Arku a francouzském šlechtici Gillesovi de Raisovi, jehož nejprve pozitivní, posléze dosti temné životní eskapády byly jako dělané pro album s halloweenským datem vydání. Největší výhrou bylo opětovné zlanaření studiového velmistra Andyho Sneapa, který vykouzlil tak dokonalý zvuk, že se na první poslech zdála být úžasná i muzika. Leč bylo to opravdu jenom zdání...
Album načíná symfonická instrumentálka. Podobné skladby jsou na albu ještě dvě, a ani jedna z nich není extra působivá, snad vyjma vypravěčského hlasu Douga Bradleyho, který naplno využívá své herecké schopnosti a kooperuje v naprosté symbióze s kapelou. Seriózní návrat k opulentnímu metalu indikuje úvodní šleha "Shat Out of Hell", ve které znějí typicky bzučivé kytary, blast beaty i atmosféricky měňavé plochy, v čele s pauzírovaným thrashmetalovými riffy. Střídání chytlavých sekvencí a nečekané navozování roztodivných nálad, na které jsme byli zvyklí v minulosti, ale tentokrát příliš nečekejme.
"The Death of Love" překvapí návratem k albu "Nymphetamine". Emo-gotický duet Daniho s Carolyn Gretton vsazený do středních rytmů nepůsobí špatně, ale ani nevyvolá touhu po mnohonásobném poslechu. Což začne být příznačné pro celou desku. Dobrých nápadů není mnoho a vše se postupně zahalí do jednolité abstraktní koule. Je vlastně neuvěřitelné, jak málo se děje v kompozicích s tak pečlivě budovanými aranžemi, nemluvě o hrací době skladeb, která ve dvou případech atakuje hranici devíti minut. Celkově má deska více než hodinu, přičemž se nelze zbavit pocitu, že jediným důvodem, proč kapela přestane hrát, byla omezená kapacita hudebních nosičů.
Z obsahu lze vyzobnout stopu "Tragic Kingdom" s odvážnými powermetalovými prvky a jistým závanem starých časů, zrychlení v kusu "Sweetest Maleficia", jež evokuje fošnu "Midian", epickými sbory a nadžánrovými prvky naditou "Honey and Sulphur", nebo titulní věc, která obsahuje intenzivně zriffované, výborně nafrázované a celkově extrémně přitažlivé sloky. Tyto momenty byly v první desetiletce běžnou součástí alb Cradle Of Filth, posléze je bylo nutné trpělivě hledat. Je však nutné počítat s tím, že i ten zdánlivě nejatraktivnější moment už bude navždy postrádat původní integritu a vášeň, jež po albu "Midian", resp. EP "Bitter Suites to Succubi", vyprchala jako pára nad hrncem.
|
