Jen málokterému albu se (naštěstí) dostane tak smutné propagace, jako třiadvacáté řadovce britských melodiků Magnum. Pět dní před vydáním alba „Here Comes The Rain“ zemřel jeden z pilířů kapely, kytarista a skladatel Tony Clarkin. Spekulovat nad tím, zda Magnum ještě někdy budou mít důvod jít do studia, je předčasné (byť bych na to nevsázel), nicméně fakt, že hudební svět opustil velmi osobitý, plodný autor a duše kapely, je nezpochybnitelný. Na to, že se při poslechu „Here Comes The Rain“ nevyhnete nostalgii, však Clarkinův odchod nemá hlavní vliv – od vydání debutového alba „Kingdom If Madness“ letos uplyne čtyřicet šest (!) let a byť Magnum stíhají technicky držet krok s dobou, atmosféra a lehkost melodií příznivce kapely zcela neomylně zavedou do zasněného světa kapely, v němž je velmi příjemně a nasládle rockově, a čas je v něm zcela nepodstatná veličina.
Pro hodnocení kvality nového alba Magnum (tenhle postulát platí už slušnou řádku let) jsou s postupujícím časem potřeba jen dvě zásadní otázky - v jaké autorské formě se nacházel Tony Clarkin a v jaké kondici jsou hlasivky nezaměnitelného pěvce Boba Catleyho. Říkám to při každé příležitosti – chtěl bych mít ve věku pana Catleyho alespoň polovinu jeho energie a entusiasmum a věřím, že by mi na světě bylo dobře. Díky hladivému, emotivnímu a sebevědomému zpěvu je polovina úspěchu zaručena. A protože i v nápadovém skladišti Tonyho Clarka zjevně bylo ještě z čeho brát, přináší „Here Comes The Rain“ přesně to, co od nich příznivci mohou chtít a čekat, se zárukou toho, že se znovu nudit nebudou (stalo se to někdy?).
Tohle vše prozradí úvod v podobě svižně noblesní „Run Into The Shadows“, ideálně vygradované do zpěvného refrénu, a ve vláčnější nadýchané titulní skladbě. Po nich je jasno, že u Magnum je vše v nejlepším tradičním pořádku. Chtít po kapele s padesátiletou historií (byť s určitou pauzou) a jasným, snadno rozpoznatelným rukopisem v dnešní době nějaké novoty by bylo čiré bláznovství, takže vrcholem vybočení z tradičních kolejí je využití saxofonu v syrovější „The Seventh Darkness“ s výraznými klávesami, nejrockovější výraz Magnum nasadí v šlapavé „Blue Tango“, největší šanci na zařazení do přeplněného zlatého fondu kapely mají hladivá piánovka „Some Kind Of Treachery“, elegantní „Broken City“ s velmi podmanivým vokálem a optimistická „I Wanna Live“ s velmi chytlavým refrénem a konejšivým klávesovým motivem.
Nevidím způsob, jak by Magnum mohli bez Clarkina smysluplně pokračovat dál. Má-li být „Here Comes The Rain“ završením dlouhé cesty kapely, lze říct, že Magnum zcela podle očekávání nezklamali ani nepřekvapili a s noblesou, elegancí, pompou, suverenitou i dobrými melodiemi opět zachází s nadhledem sobě vlastním.
|
