Když přišla čtveřice Amanda Somerville, Clementine Delauney, Marina La Torraca a Anna Brunner pod hlavičkou sdružení Exit Eden s debutem „Rhapsodies In Black“, dala se deska brát jako ukázka toho, že každá popová píseň může znít v metalové verzi dobře. Jedenáctka skladeb byla vybrána celkem obratně tak, aby si svého favorita našel téměř každý, typově odlišné dámy tvořily rozmanitý čtyřlístek, který umožňoval spolehlivě zachytit jakýkoliv výraz a polohu, precizně vychytaná produkce se stala základem pro bombasticky nablýskanou kolekci a jelikož koncept byl postaven na velmi známých skladbách, zaručena byla i nezbytná pozornost. Otázka toho, kdy Exit Eden přijdou s druhým dílem byla v podstatě jen otázkou času.
Kupodivu, čas pádil jako zběsilý a druhý díl v diskografii Exit Eden vychází až šest a půl roku po vydání prvotiny. Užití pojmu „druhý díl“ je navíc trochu kontroverzní hned z několika důvodů – z původního čtyřlístku je jen trojice, neboť Amanda Somerville dala (vcelku logicky) přednost rodině. Nikdo není nenahraditelný, takže ve vzduchu létala i varianta, že Amanda bude nahrazena, nicméně tuto možnost zbývající zpěvačky vůbec nepřipustily. Vzhledem k tomu, že tři hlasy nabízí dostatek pestrosti, nelze tuto volbu považovat za špatnou. Na předchozí kolej úplně nenavazuje ani fakt, že Exit Eden přichází s vlastní tvorbou, která tvoří polovinu novinky „Femmes Fatales“ . A to je okamžik, kdy do ryze ženského světa výrazně zasáhl i mužský element nezanedbatelným způsobem. Společně s Annou Brunner přiložil ruku k autorskému dílu její partner Haness Braun (Kissin´ Dynamite), což by možná ještě na světlo větší porci testosteronu na světlo nevytáhlo, vlastní skladby (jednu přidala i Marina La Toracca) jsou napsány a zaranžovány tak, aby s vypůjčenými kousky tvořily ucelenou kolekci. Výraznějším vkladem mužského světa je skutečnost, že do pilotního singlu „Run“ dámy přizvaly Marca Hietalu.
Z vlastního materiálu jde o nejsilnější skladbu, vliv na to má i skutečnost, že nadýchaně skočná „Run“ s troškou folkoviny by si snadno mohla najít místo na pět let staré Hietalově sólovce (možná by bylo zajímavé dobrat se toho, co je v tomto případě vejce a co slepice, zda nejdřív byla napsaná skladba a teprve potom se hledal vhodný interpret, nebo zda to bylo naopak, neboť sázka na Hietalu je dokonalá). Jistota je, že ostatní vlastní kousky mají svoji nespornou kvalitu, jejich určitou nevýhodou proti coverům může být fakt, že si svoji pozici musí teprve vybojovat, což v kontextu toho, že výběr výpůjček opět cílil na známé motivy, není úplně snadné. Snad i díky tématu téměř titulní skladby, dobře charakterizujícím ústřední trojici, je úvodní „Femme Fatale“ nejdůraznější bojovnicí z vlastních písní.
Pet Shop Boys, Journey, Myléne Farmer, Alice Cooper, Heart a Marillion se můžou jevit jako velmi nesourodá společnost, a ani velmi konzistentní produkce tento dojem úplně nesetře. Naturelem nejbližší „Alone“ od Heart sedí Exit Eden dokonale, Cooperovu „Poison“ holky uchopily podobně, jako svého času Tarja Turunen, „It`s A Sin“ od Pet Shop Boys“ je nejsilnější spojnicí na předchozí album, „Désenchantée“ od Mylene Farmer je jedinečná v tom, že poprvé představuje Clementine Delauney v rodném jazyce (klidně bych si dal říct častěji), možnost dát jiný rozměr „Kayleigh“ od Marillion a „Separate Ways“ od Journey dámy sice využily, ale na sílu originálu nedosáhly (je otázka, jestli to vůbec jde.
Paradoxní je, že mě předchozí načančané, na rychlém efektu postavené (a oproti novince proto podbízivější) album bavilo víc, než „Femmes Fatales“. Pro Exit Eden je však „Femmes Fatales“ velmi dobrý krok – když se ujme čerstvější forma, lze na ni snadno navázat, ale případný návrat k ryze výpůjčkovému konceptu by příznivci kapely určitě nebrali jako krok zpět. Tomu se říká win-win situace se solidním novým albem v ruce.
|
