Přiznám se, že snahu udržet si přehled o diskografii, či dokonce o sestavě španělských power – folkáčů Mägo De Oz jsem už dávno vzdal. Fakt, že novinka „Alicia en el Metalverso“, vydaná na sklonku prvního měsíce letošního roku je šestnáctým řadovým studiovým zářezem do hudební historie, se dá celkem snadno dohledat, skutečnost, že od poslední desky „Bandera negra“ se v kapele ocitli dva nováčci a návrat po patnáctileté pauze ohlásil kytarista Jorge Salán, už vyžaduje intenzivnější čenichání. I přes to, že ke změně došlo i na postu frontmana, nemají tato škatulata kdovíjak zásadní vliv na výraz kapely. Podstatné je, že jediný původní člen kapely, bubeník Txus di Fellatio (k jehož oblíbeným historkám prý patří to, kolik lidí z Mägo De Oz už vyrazil…) je na svém místě a proto se kapela stále drží svého celkem konstantního stylu, byť se dá říct, že na novince jsou Mägo De Oz metalově poněkud usedlejší, celkově méně opulentní a je s nimi o něco menší sranda.
Ta je v životě Mägo De Oz velmi důležitá a Txus di Fellatio tématicky nezůstal nic dlužen své pověsti. Populární námět spisovatele Lewise Carrolla o jisté Alence uchopil po svém, - ve velmi stručné zkratce Mäggo De Oz vypráví příběh transsexuální dívky Alice, jež se kouzlem přenese do alternativní reality Metalverse, kde se setká s jistým Šíleným kloboučníkem a společně se vydají na cestu královstvím, kterému železnou rukou vládne youtuberka Srdcová královna… Je dobře, že hudba není podřízena udržení děje a každá ze skladeb může fungovat samostatně, nicméně dřívější poťouchlost (a že by si jí aktuální námět zasloužil) se úplně nekoná. Nevadí to, Mägo De Oz mají i bez ní dostatek výrazových prostředků a titulní velmi pestrá dvanáctiminutová suita, která desku otvírá, je dokonale představí.
Prubířskou nálož zvládne kapela se ctí, „Alicia en el Metalverso“ se přes houževnatý riff a lehce vypjatý zpěv přesune k robustnosti, z níž vyklouzne elegantní a šmrncovní melodickou linkou, výrazným zpěvem a pozitivní skočností, aby vystřelila do agresivního zdivočení, výrazné instrumentální pasáže, zlehýnka zatančila na jemném motivu a plnými hrstmi nabídla výpravnou romantiku i animální hrubost. Když v následné energické „El Sombrero Loco“, v úvodu rozsvícené ženskými hlasy, nabídnou čarodějové nejchytlavější položku alba (podobně neposedná je i závěrečná pecka „La voz de los valientes“), zdá se, že by Mägo De Oz mohli vyšplhat na vrchol diskografie (kde vlastně je?). Ještě kousanec sólové kytary v „El MetalVerso“ láká na to, že Mägo De Oz mají docela vyhrocené a nabroušené choutky, ale kapela postupně sází daleko víc na melodičnost, vzdušnost, lehkost. Pokud jsou tyto elementy opřené o svébytné housličky, zní Mägo De Oz velmi radostně, pokud housle chybí, zní kapela „jen“ radostně. Možná je to tím, že k tvorbě skladeb přiložili ruku i hosté, asi „nejhodnější“ kousek alba „Luna de sangre“ napsal Israel Ramos Solomando, který si folkem načichlou skladbu spolu s novicem Rafou Blasem i zazpíval.
Mägo De Oz jsou stejní a přece jiní (anebo jiní a přece stejní). Díky španělštině mají jistý nádech exotiky a troufl bych si tvrdit, že už jim stačí vybláznit se v několika nejvýraznějších skladbách a ve zbytku nabídnout laskavé muzicírování bez nějakých zásadních ambicí. I přes tuto filozofii drží „Alicia en el Metalverso“ pěkně pohromadě a příznivce kapely spolehlivě uspokojí.
|
