Možná to bude tím, že nemám kdovíjak bujnou fantazii, ale po poslechu páté řadovky švédských Mother Misery mi není úplně jasné, jak originálně definovat to, co kapela označuje jako vlastní žánr – Supersonic Rock. Ono by úplně stačilo říct, že švédská čtveřice hraje melodický hard`n`heavy rock s nezanedbatelnou příchutí alternativy a bylo by v podstatě vymalováno. To něco navíc, co vás může přinutit pustit si Mother Misery častěji, než jen pro letmé seznámení, je totiž poměrně nenápadné a na první pohled dovedně ukryté.
Díky tomu může prvotní oťukávání odhalit, že Mother Misery jsou celkem obratní v melodiích, mají solidně šlapající rytmiku, šikovnou a hodně výraznou sólovou kytaru i patřičně našponové frontmanovy hlasivky, ale jejich nevtíravá muzika se může snadno stát jen uvolněně kulisovou záležitostí – už úvodní „No Halo“ do kategorie příjemně normální rockovka zapadne tak snadno, jako by se kluci zcela cíleně chtěli vyhnout modernímu rychlému lapání ptáčků na nejblyštivější háčky. S touhle taktikou Mother Misery však nepoleví ani v dalších kouscích, až v momentě kdy vytáhnou v „Next Generation“ dětsky znějící sborový nápěv coby velmi emotivní pasáž, či dramatičnost v „Someone Else“ s plíživým zpěvem a mrazivě silnou atmosférou, začne jejich kouzlo vylézat na povrch a pak najednou začne z davu podobně znějících skladeb vykukovat sympaticky zhrublá „We Live, We Die“ s temným klavírem úvodem a důrazným sloganem – tahle skladba je přesně o tom, jak nenápadně hitová může být hudba Mother Misery. Ne všechny kousky z náladově hodně soudržné desky dosáhnou její úrovně, i proto se může stát, že ne vždy se vám podaří stoprocentně udržet pozornost, nicméně solidně propracovaná struktura skladeb i přehledný zvuk by tomu mohly být nápomocné.
Od vydání debutového alba Mother Misery letos uplyne dvacet let. Dost dlouhá doba na to, aby si kapela byla jistá tím, co dělá. I nenápadnost a prosté rockové písničkářství může mít svoje kouzlo, jen jeho objevování někdy dlouho trvá a i tak může jen tak nesměle vykouknout.
|
