Evoluce vyžaduje vizionáře, tvrdí na svých stránkách kapela Amaranthe. Že vrchním vizionářem by měla být parta kolem Olofa Mörcka a Elize Ryd je celkem jasné (a oprávněné), obzvlášť když Amaranthe dodávají, že jejich hlavním posláním je prozkoumat neprůhledné říše mezi extrémním metalem a elektronickými melodiemi, být průkopníkem ve vymýšlení nových přístupů ke spojení dvou tradičně protichůdných hudebních světů, směle jít tam, kam se dosud žádná metalová kapela nevydala.
Míchání kdysi neslučitelných žánrů už není třeba považovat za něco buřičského, či přelomového, od doby, kdy Amaranthe vydali eponymní debut, uběhla víc než dekáda, kapely, které na moderní vlnu naskočily, se už na jedné ruce spočítat nedají, ale co severské šestici upřít nelze, je fakt, že skutečně hledá možnosti, jak by se žánr dal uchopit o něco jinak, byť základ (trance, disco, adrenalin) zůstává nezměněný. Během první dekády Amaranthe vydali šest desek, a tohle tempo se podepsalo na jejich kvalitě, byť po hlušším období to díky albu „Manifest“ začínalo vypadat, že Amaranthe přišli na to, jak do poměrně průhledného a na rychlém efektu postaveném stylu dostat o něco větší rafinovanost a prodloužit poměrně krátký poločas rozpadu skladeb.
Nejdelší pauza v historii kapely zavedla Amaranthe zase o kus zpátky – ke snaze vydolovat hit prakticky ze všeho. O tom je v drtivé většině téměř celé album „The Catalyst“. Je celkem nepodstatné, jestli se o agresivní vokál stará Henrik Englund Wilhelmsson nebo Mikael Sehlin, i když tradiční vír natlakovaných hlasů je jednou ze základních adrenalinových položek, na kterých kapela staví. K dalším lze počítat pulsující rytmus a prvosignální chytlavou melodiku ve výrazných refrénech. Je nepodstatné, kterou z písní vytáhnete na světlo, prakticky každá z nich může fungovat jako reprezentativní singl – úvodní „The Catalyst“, „Insatiable“ a zábavným cirkusovo-šantánovým výrazem natřená „Damnation Flame“ mají výhodu v tom, že přijdou na řadu dřív, takže patrně budou mezi fanoušky patřit mezi nejskloňovanější skladby (osobně bych vsadil spíš na „Resistance“). Únik z disko-adrenalino-kolotoče Amaranthe nabídnou jediný – příjemná balada „Stay A Little While“ je o tom, že i Amaranthe můžou žít z přirozenosti (i když je otázka, jestli jejich přirozeností není hlavně humbuk, mumraj a halas tradičních postupů) a písničkářství. A patříte-li k těm, kteří s chutí už víc než dekádu spílají Amaranthe za cokoliv a nemohou jim přijít na jméno, sáhněte po výpůjčce od Roxette. Málokomu se podaří křehkou podstatu skladby „Fading Like A Flower“ takhle necitlivě (při stoprocentním zachování vlastní tváře) znásilnit…
Tahle země není pro starý, takže vizionářství Amaranthe zastánce dávných metalových hodnot nenadchne, ale o tom, že na koncertech to fungovat bude, nepochybuji. Tam ve prospěch kapely hraje jedinečnost nadupaného okamžiku, která mezi čtyřmi stěnami obýváku (stejně jako u většiny předchozích desek) s opakovaným poslechem klesá závratnou rychlostí.
|
