I kdyby člověk stokrát chtěl, nikdy se nedopočítá spolků, za jejichž vznik může přímo či nepřímo obliba Britů Iron Maiden. Většina z nich prošumí metalovým undergroundem bez viditelnější stopy, z některých se postupem času staly vynikající kapely s docela zvučným jménem. Jednou takovou formací je španělská Tierra Santa, tedy v překladu Svatá Země. Parta, která v devadesátých letech vznikla z čiré vášně k tvorbě britských ikon, si postupně vybudovala vlastní styl, jenž v sobě ukrývá jedinečnou chytlavost a automaticky okouzluje masy fanoušků, které holdují žánru zvanému melodický heavy metal.
Psal se rok 1991 a ve španělské provincii La Rioja, v malebném městečku Logrono, založila dvojice kamarádů kapelu Privacy. Jsou to hudebníci Angél San Juan (zpěv, kytara) a Arturo Morras (kytara). Oba spojuje láska k muzice Iron Maiden a touha stvořit „něco podobného“. Brzy se k nim přidal bicmen s přezdívkou Jesus, a při tvorbě stejnojmenného dema, které vzniklo o dva roky později, také basák Roberto Gonzalo. Nesmělé první krůčky slouží především k nabírání potřebných zkušeností a postupnému plánování seriózně myšlené hudební budoucnosti. Po šesti letech se ze spolku Privacy vyloupla trojice Juan / Morras / Gonzalo, která změnila název kapely na Tierra Santa a rozjela novou a velkolepou etapu svých životů.
V té době ale o budoucí slávě samozřejmě nikdo netušil. Trojice muzikantů musela najít nového bicmena (stal se jím Inaki Fernández, jenž ve Svaté Zemi vydržel až do roku 2006) a na krátkou dobu také klávesák Tomy, který s kapelou nahrál debutové album „Medieval“. To vyšlo v prosinci roku 1997 a okamžitě Tierru vystřelilo do centra zájmu španělských metalistů. V tuto chvíli je nutné zmínit, že zpěv vždy probíhal v rodném jazyce. Sláva hudebníků proto nikdy výrazně nepřekročila domovské hranice, pozornost si přesto zaslouží. Jejich tvorba mluví nekomplikovanou melodickou řečí, u které jde především o pocity, jež dokáže vyvolat. A v tomto ohledu muzika Španělů vždy fungovala naprosto spolehlivě. V textech se autoři zabývají historickými tématy, mytologií, válkou a dalšími oblastmi, které vyloženě nevolají po překladu a detailním pochopení lyrického obsahu. Nemluvě o vhodném rozlišujícím aspektu, neboť není jisté, že by hudba Tierry fungovala stejně při zpěvu v angličtině.
Na prvním albu se do popředí jednoznačně tlačí jméno frontmana Angéla Juana. Nejen proto, že spolupracoval na povedeném zvukovém kabátku desky, ale zejména z důvodu skvělého vokálního projevu. Specifické civilní zabarvení Juanova hlasu je od prvních dnů poznávacím znamením, copyrightem, bez kterého by byla Tierra sotva poloviční. Na debutu sice ještě nejde o hotového pěvce, jeho technika není zralá a bude ji potřeba dopilovat na dalších albech, eventuálně na koncertech (např. při předskakování mocnému Diovi na španělském turné). Přesto je jasné, že Juan představuje dokonalého lídra a stoprocentně funkční prostředek k nalákání daleko většího množství posluchačů.
Hudba Tierry jej v tom v žádném případě nenechává samotného, přestože platí, že finální tvář kapely se rovněž definitivně vyrýsovala až na pozdějších albech. Prvotina se vymyká především absencí rychlých temp. Většinu debutové stopáže tvoří rytmy souznící s titulem nahrávky a poklidné rozvíjení středověkých příběhů s velkoryse rozprostřenými plochami. Ke změnám tempa dochází organicky a v souladu s epičtěji pojatou náladou díla. Skladatelský směr určuje několik hlavních atributů, ze kterých tvoří prim pochodová tempa, vícehlasy, baladicky uvozované rámce písní nebo ornamentální vyplétání sólové kytary. Právě v charakteru šestistrunných vyhrávek indikujeme silný vliv Iron Maiden, nebezpečná hrana bezduché kopírky ale překročena nikdy nebyla, ačkoli debutový zápis k tomu měl patrně nejblíž.
Nejsilnější dojem zanechají skladby umístěné v první polovině nahrávky, ať už je to úvodní titulka, druhá stopa „Tierra Santa“ osvětlující název kapely, navazující „Leyenda“ se střídmým využitým kláves (tento nástroj nebyl v případě Španělů nikdy dominantní), případně kousek „Hijos del odio“ (Děti nenávisti) s atraktivními kytarovými vzory. Další skladby z nastolené kvality trochu uberou, Juanovi občas ujede hlas k falši a songy začnou dojíždět na jednotvárnou tvůrčí strategii (nějaký rychlík to chtělo už tenkrát). Jako vstup do velkého hudebního světa – minimálně toho španělského – ale posloužilo album „Medieval“ dokonale a dalo jasně na vědomí, že se zde klube nadmíru zajímavá a pozoruhodná heavymetalová formace.
|
