Možná by příběh Lipz byl poměrně tuctovou kapitolou v glam metalové encyklopedii, kdyby se švédská čtveřice nedostala do spárů firmy Frontiers Records. Zatímco EP „Psycho“ a debutové album „Scary Man“ neudělalo kdovíjakou díru do světa a navzdory strach vzbuzujícím názvům hodně opatrným provedením glam metalu, hraného na jistotu bez jakéhokoliv nebezpečí, žánrové fanoušky nevyplašilo, novinka „Changing The Melody“ vlnou nakažlivých melodií nastavuje nové měřítko v glam metalu, vizionáři a průkopníci bratři Klintbergové ve spolupráci s labelem, zasazujícím se o výchovu výjimečných talentů, zahajují prostřednictvím nakažlivé energie a zvukové brilanci novou éru glam metalu na světové scéně. Tedy, takhle to tvrdí Frontiers…
Realita je prostší. Kdyby Lipz dokázali ze všech skladeb vymačkat takovou gradaci, rostoucí na velmi příjemné melodii, skandovatelně chytlavém refrénu a celkové nenucenosti, jako z titulní skladby, asi by z toho glam metalová revoluce ještě nebyla (na to se Lipz příliš drží žánrových zvyklostí), ale určitě by bylo možné promo řeči Frontiers o něco opřít. Lehce oprásklá a velmi neposedná „I`m Going Under“ pokukující až kamsi po Motláčích (a ve sborech z toho kouká Alice Cooper, i když tuhle podobnost bych neviděl jako cílenou) i „Bye Bye Beautiful“ s výrazným rytmem budou taky patřit k těm písním, které kapela může nasadit do první linie a ostudu si s nimi neudělá, ostatní rychlejší skladby se drží už známé opatrnosti, jako by cílovou skupinou měla být křehká generace, kterou baví melodičnost, ale která o dřívější vyzývavosti glam metalových kapel a jejich drzosti v životě neslyšela. Ještě horší to pak je v případě balad. Lipz na ně mají dva a čtvrt pokusu – pokud si u pomalejší pasáže u „Bye Bye Beautiful“ řeknete , že by z ní šlo vymačkat daleko víc emocí, je to teprve předzvěst toho, co se odehrává ve skladbě „Freak“. Ne, že by jí chyběly silnější momenty, ale Lipz z ní vychází jako slaďáčci, kteří jedou těžce po povrchu a k obnažení působivějších pocitů mají vyloženě odpor. Emoce kdovíjak zásadně nelomcují ani s křehčí „I Would Die For You“ (byť námět skladby o to přímo žadoní), ale jemný hlas, kytarově piánové pobublávání, vydařené sólo a povedené vypointování skladby je jasná nápověda, ze kterého pomaláče Lipz můžou vytěžit víc.
Lipz si zvolili zvláštní cestu. Do glam metalu propašovali až popovou přístupnost, čímž se jim z původního žánru (až na pár skladeb) podařilo vytlačit kouzlo, na kterém všechno stálo. Pokud by Lipz byli skutečně vizionáři a Frontiers měli čuch na to, kam trendy směřují, čeká nás éra kytarových boybandů, které budou chtít jít co nejpohodlnější cestou (viz. přimotání Roxette do „Secret Lover“). Ale třeba ze mě mluví hlavně rozčarování z toho, že Lipz nevytáhli z rukávu víc takových pecek, jako je titulní skladba.
|
