Zajít na kafe se Seven Spires? Proč ne, stačí, když se trojice amerických muzikantů vydá ve společnosti Skäldmöld a Atavistia koncertovat do Prahy. I když by se s ohledem na blížící se vydání chystaného alba „A Fortress Called Home“ mohlo zdát, že téma rozhovoru se Seven Spires bude jasně dané, zpěvačka Adrienne, kytarista Jack i basák Pete měli chuť nejen na kafe, ale i na povídání o všem možném.
V Praze jste byli už loni, měli jste možnost si ji trochu prohlédnout?
Jack: Velmi málo, asi tak hodinu pokaždé, když jsme tu byli, jen jsme si tak trochu prohlédli náměstí a dali si nějaké jídlo.
Adrienne: Loni jsme tu byli s kapelou Twilight Force, právě jsem si s nimi psala, že se nám stýská.
Peter: Je vtipné, že vloni jsme tu byli s Twilight Force, kteří dneska hraji v mém rodném Bostonu. Když tu hrajeme, tak vždycky přijdeme pozdě na zvukovou zkoušku, protože jdeme do pěkné restaurace, trochu se projdeme, je to takové krásné místo. Rádi bychom si tu někdy udělali volno.
Jack: Když budeme na tour headliner, tak bychom si rádi udělali day off v Praze!
Adrienne: Ta architektura je nádherná.
Uvádíte o sobě, že jste bostonská kapela, ale je tomu tak?
Adrienne: Na papíře ano, ale já pocházím z Texasu a Jack ze Severní Karolíny.
Když si vás vyhledám na internetu, Wikipedie napíše, že děláte symfonický metal. Jak se vám líbí škatulkování do tohoto žánru? Jak byste charakterizovali svůj styl?
Jack: To je těžké. Snažíme se moc neškatulkovat, už proto, že když to označíme jedním způsobem, pro různé lidi to znamená něco jiného a lidé si s těmi nálepkami vytvářejí různé asociace. Symfonický metal dává smysl, protože máme metal a máme orchestr, ten hraje velkou roli. Ale tím možná podobnost končí, když si představíš tradiční symfonický metal. Pokrýváme hodně oblastí.
Adrienne: I Fleshgod Apocalypse by se dalo nazvat symfonickým metalem. Taky bys mohla říct Dimmu Borgir a symfonický metal, ne?
Jack: Často slyšíš příběhy o tom, jak průkopníci v určitých žánrech reagují, že se jim nelíbí žánrová nálepka, kterou dostali. A i Tony Iommi s Black Sabbath řekl: "Nevím, co znamená heavy metal." A taky to, že se jim nelíbí, že je to heavy metal. A on je považován za kmotra heavy metalu.
Adrienne: Takže jsme symphonic metal, protože to dává největší smysl.
Je super si uvědomit, že symfonický metal už není jenom operní zpěv. Je zábavné zkoumat různé způsoby zpěvu, protože ty Adrienne zpíváš nádherně, a je neuvěřitelné, co zvládáš s hlasem.
Adrienne: Jéé, moc děkuji!
Jack: Je to jako dávat nálepku “klasická hudba”, nelze to definovat…
Adrienne: …protože klasická hudba může reprezentovat mnoho století.
Jaké jsou vaše nehudební vlivy?
Adrienne: Videohry jsou mou celoživotní vášní, zejména RPG a JRPG. Také mě přitahují vizuální umění a příběhy, které zkoumají složité postavy, dokonce i ty s nejednoznačnou morálkou.
Jack: Více se zaměřujeme na ideu z fantasy dobrodružství, než abychom si řekli: toto je píseň o Pánovi prstenů.
Adrienne: (zpěvně) … DRACIIII !!! Baví nás i nejednoznačné charaktery, baví nás čelit stínům lidské povahy. Ne že bychom psali o sériových vrazích, spíše chceme mluvit o věcech, které se dějí všem, ale málokdo má odvahu, sílu nebo slova na to, aby to řekl nahlas.
Před pár dny jste vydali nový video klip k písni “Almosttown” kde se zpívá “Fortness called home” což je název nového alba, které plánujete vydat 21. června. O čem album bude?
Peter: Snažili jsme se dělat něco, co jsme nedělali dříve. Toto album přišlo tak nějak samo o od sebe. Je to krok vpřed v naší tvorbě, a myslím si, ze to je to nejlepší, co jsme kdy vytvořili.
Doprovází album nějaký koncept?
Adrienne: Konceptem je právě “pevnost, jež se nazývá domov”.
Jack: Na albu nemáme na rozdíl od ostatních alb jednotný příběh, spíše se zaměřujeme na vnitřní cestu, která inspirovala předešlá alba. Je to spíše citový koncept než příběhový.
Takže je to o vnitřním poznání?
Adrienne: Jo, žádné meče a DRACIII... (smích)
Jack: ...které ale samozřejmě milujeme (smích)
Jak jako kapela přistupujete k psaní písní?
Adrienne: Je to společné úsilí. Někdo přinese jiskru inspirace, třeba melodii nebo riff, a ve studiu na ní společně stavíme. Jindy společně jako skupina házíme nápady, dokud něco nezapadne.
Jack: Adrienne často přijde se vším a my jenom přidáme kytary.
Adrienne: Cítím se všemocná, když po šestnácti hodinách ve studiu mám všechno hotové a už je potřeba jenom nahrát kytary.
Co máte radši, turné nebo proces skládání?
Jack: Obě varianty jsou super, nelze je úplně rozdělovat, protože proces skládání je vždycky dovršen až tím, že ho předáme lidem, předáním, což je vždycky fantastické. Je to jako kdybychom dlouho vytvářeli dárek k tomu, abychom ho předali posluchačům. Je fakt krásné vidět, že je to baví!
Adrienne: Miluju být na turné! Samozřejmě miluji i skládání, ale turné je místo, kde se setkávám se spoustou lidí, kteří jsou na stejné vlně a je to osvobození, být mezi svými lidmi. Bývám minimálně půl roku různě s kapelami na turné a nejlepší částí je navazování kontaktů, které mi umožní lépe pochopit ty umělce, když je poznám osobně a vytvořím si s nimi pouto. Připadá mi neuvěřitelně inspirativní setkávat se s kolegy hudebníky a nahlížet do jejich tvůrčích procesů. Je to fantastický způsob, jak se učit a umělecky růst. Také miluji nahrávání, i když jsem si vztah k němu musela vybudovat. Dřív jsem to nesnášela, protože jsem měla problém s perfekcionismem.
Jack: Sdílení pódia s výjimečnými umělci je neskutečný zážitek. Výměna energie mezi hudebníky a publikem během živého vystoupení je elektrizující.
Peter: Kamarádství, které vznikají mezi kapelou, naším týmem a ostatními účastníky turné, je opravdu výjimečné. Na cestách sdílíme jedinečné zážitky a budujeme trvalá přátelství.
Mohli byste popsat nějakou oblíbenou vzpomínku z turné?
Jack: Jedna, která vyčnívá, je sdílení pódia s Royem Khanem, bývalým zpěvákem skupiny Kamelot. Jeho talent a přítomnost na pódiu jsou obdivuhodné.
Peter: Turné s Twilight Force byla naprostá bomba. Jejich energické vystoupení a celkově pozitivní nálada byly nakažlivé, takže to byl nezapomenutelný zážitek.
Adrienne: To, že jsem strávila své devětadvacáté narozeniny obklopená kapelou a dalšími hudebníky během turné, na to budu vždycky ráda vzpomínat.
Je rozdíl mezi turné v Evropě a v USA?
Adrienne: V Evropě jsou všichni strašně vstřícní a hodní, jídlo je tu fantastické a lidé taky. Já mám spoustu blbých alergii, a tady mi všichni jsou schopni vyjít vstříc.
Jack: Miluji Evropu, protože na každém koncertě je možnost se osprchovat a ráno je k dispozici výborná káva… Více od života nepotřebuju! (smích)
Peter: Každá země má něco do sebe, nelze říct, že jedna je lepší než druhá. V Evropě máme možnost intimnějších koncertů, což je příjemná změna oproti velkým koncertům, které máme spíše v USA.
Před chvíli jsme se bavili o nehudebních inspiracích, kdo vás ovlivnil hudebně?
Adrienne: Moje hudební inspirace jsou rozmanité, od silných vokálů Roye Khana a Adama Lamberta, přes producentské zkušenosti Sashy Paetha, až po atmosférické skladby Olafura Arnaldse. Ale také třeba Shaggart z Dimmu Borgir.
Jack: Jako kytarista se inspiruji legendárními shreddery 80. let, jako byli Joe Satriani a Steve Vai, zároveň uznávám fenomenální talent současných kytaristů, jako je Jeff Loomis.
Peter: Mé hudební vlivy zahrnují různé žánry. Přitahuje mě improvizační povaha jazzu, technická zdatnost tech deathových kapel jako Obscura a nadčasová krása klasické hudby.
Vaše hudba má strukturu, je moc hezké slyšet, že neskládáte tři akordy jen tak náhodně. Je cítit, že víte, co děláte, to opravdu oceňuji.
Jack: Díky, ale někdy je správné skládat akordy náhodně.
Určitě, ale v současném světě platí, že čím méně partitur máš, tím lepší je hudba.
Adrienne: Pro mě čím víc, tím líp! (smích)
Jack: Oceňuji tvůj názor na složitost hudby. I když je tu místo pro jednodušší struktury a chytlavé melodie, věřím, že posouvání tvůrčích hranic a experimentování s hudebními prvky může vést k jedinečným a naplňujícím skladbám. Nicméně zcela upřednostňovat složitost může být kontraproduktivní. Pokud se zaměříme pouze na technickou stránku, aniž bychom brali v úvahu emocionální dopad nebo celkové vyznění skladby, může to posluchače odradit. Klíčem je najít rovnováhu mezi využitím hudebních znalostí a struktury, a zároveň zajistit, aby hudba rezonovala s posluchači na emocionální úrovni.
Skládat „Octavarium“ není pro každého…
Jack: Přesně tak. To ztrácí mou pozornost stejně rychle jako něco, co je příliš jednoduché.
|
