Po albu "Reckoning Night" se jedna z určujících kapel zlaté power metalové vlny vydala jiným směrem, který většina fanoušků nemůže dodnes rozchodit. Přitom nelze napsat, že by následující studiové zápisy byly špatné, autorský mág Tony Kakko prostě jenom ucítil touhu po hlubší realizaci, jež byla adresována náročnějším posluchačům. Jenže před pěti lety došlo k prvnímu výraznému přešlapu v podobě díla "Talviyö", a následná akustická dobrodružství byla zábavná leda tak pro samotné aktéry, a to ještě není jisté, že pro všechny. Letošní novinka s titulem "Clear Cold Beyond" měla rozhodnout, zdali šlo jenom o dočasné pomatení smyslů, nebo smutný trend, kterým na sebe Finové nasypou další várku pohřební hlíny.
Dlouho před vydáním alba bylo avizováno, že má jít o návrat k nejslavnějšímu období kapely. Tyto zkazky potvrdil power metalový přebal s dětinskou malůvkou a zejména první singl "First in Line", který je skutečně návratem k melodickému power-speed, a to v nejlepší možné formě. Jenže čistokrevné žánrové kousky byly i na většině alb z moderní etapy Sonaty, o plnohodnotný stylový restart ale nikdy nešlo. To jenom finský kapelník dával najevo, že na své staré fanoušky nezapomíná, ale že se zároveň nemíní podřídit jejich ustavičnému skuhrání, a desky si bude dál koncipovat podle aktuálních skladatelských choutek. Vydrželo mu to až do roku 2024. Díky novému albu můžeme poprvé po dvaceti letech mluvit o nahrávce, která nedává skalním fanouškům jenom zákeřně čuchnout, ale z větší části navazuje na původní žánrový odkaz kapely.
Asi není nutné spekulovat, zda Tony podlehl dlouhotrvajícímu tlaku, nebo jej k danému kroku vedlo upřímné tvůrčí vábení. Faktem je, že power-speed metalové kompozice (krom zmíněné singlovky jsou to "California" a "Cure for Everything") vracejí na scénu výjimečný glanc prvních alb. Další rytmické vichry najdeme ve stopě "Shah Mat", do které je vsazen nádherně oslavný chorus a - ze všech uvedených písní nejslabší - "Angel Defiled", jež nabídne čembalové hrátky nebo náladotvorné popěvky. Ve zbytku skladeb už Tony akcentuje vrstevnatější skladatelství, líbivost ale nikam nemizí, a proto není nutné bít na poplach.
Progresivně potemnělou "Dark Empath" táhne ke světlu podmanivá vokální vložka. "A Monster Only You Can´t See" vévodí poklidně a rafinovaně vypouštěné melodické linky, jež vrcholí v refrénu podlitém kouzelnou kytarovou vyhrávkou nebo svátečně gradovaném závěru. "The Best Things" se houpe ve valčíkových tempech, při kterých Tony jako správný kavalír vede instrumentální sekci a společně jim to pěkně notuje. Snad jenom kousek "Teardrops" neobsahuje žádný pozoruhodný autorský fígl a řadí se tak na chvost tracklistu.
Výsledkem je album, které znamená velmi přijatelný kompromis mezi starou a novou etapou Sonaty. Je to dobré, ve skutečnosti mohlo být ale ještě lépe, kdyby se povedla zvuková produkce. Mix z dílny Mikko Karmily je překvapivě nedokonalý a nedosahuje vysokých moderních standardů. Tohle si Sonata měla lépe ohlídat, i tak ale není na místě končit v záporném tónu. Několik skladeb z nového alba lze zařadit rovnou do zlatého fondu kapely, a to je výsledek, v nějž většina fanoušků už snad ani nevěřila.
|
