Buď jsem nějak ztratil ostražitost a něco mi uniklo, anebo Ronnie Romero došel k přesvědčení, že není nutné stát se snadno dostupnou houskou na krámu, kterou je slyšet na každém rohu z nekonečné řady alb. Ne, že by se v loňském roce nepustil do žádné výpomocné kooperace, ale přece jen už to nabralo takovou míru, že když vychází šesté album jedné z Romerových domovských kapel, člověk může být hladový na to, aby si poslechl jeho excelentní hlas, který v žánru hard and heavy patří k nejzajímavějším. Podobně silně je na tom i kytara principála Tonyho Hernandeze. V čem je tedy zakopaný pes, že i na albu „Mechanics of Predacity“ má vějička Frontiers, hlásající, že album představuje vrchol ve vývoji kapely, plynule spojující sílu, epickou majestátnost a intenzivní muzikálnost s hlubokým příběhem protkaným sugestivní lyrikou, trochu hořkou příchuť?
V tom nejzásadnějším - to, že máte k dispozici excelentní hlas, vynikající kytaru, víc než spolehlivou důraznou rytmiku a technicky je všechno do detailu vychytané, ještě neznamená, že se zaručeně vyhoupnete na žánrový piedestal. Potřebujete k tomu i skladby, kterými zválcujete konkurenci. A to byl u Lords Of Black vždycky trochu problém. Na jedné straně kapela nabízí absolutně natlakovaný výraz a parádní provedení, na straně druhé syrové, často neohebné, a tudíž obtížně zapamatovatelné skladby. To není u Lords of Black žádná novinka a na „Mechanics of Predacity“ španělsko-chilská čtveřice z téhle hutné skořápky vystupuje nejintenzivněji (takže s konstatováním, že deska je vrcholem ve vývoji kapely lze jednoznačně souhlasit), nicméně i tak se může stát, že když se vás někdo zeptá, co je na novince Lords Of Black nejpůsobivější, vyhrknete „Romero“ nebo „Hernandez“, ale jméno konkrétní skladby budete z paměti dolovat marně. Největší potenciál na to mají „For What Is Owed to Us“, „Let the Nightmare Come“ a vláčnější „I Want the Darkness to Stop“ – jednak jsou to první tři skladby na desce, kdy posluchačova pozornost není ještě lehce otupená, jednak všechny ve formě videoklipu poletují v internetovém světě, tudíž jsou nejvíc na ráně, ale nutno přiznat, že zásluhou temnější atmosféry by se poslední jmenovaná do pozice vrcholu alba protlačila i bez této výhody.
Syndrom ne úplně třaskavých skladeb, kterým podobně trpí (byť v podstatně větším měřítku) na svých sólových deskách třeba Jeff Scott Soto, byl dlouholetou bolístkou i u Lords Of Black. Podle „Mechanics of Predacity“ to začíná vypadat, že by se z něj kapela mohla vymanit. A pokud by se to stalo a Lords Of Black by kromě silných individualit měli k dispozici i silné a osobité skladby , pak se konkurence může začít třást strachy.
|
