Jak se neztratit v propukajícím autorském stereotypu, jež za sebou jako symbol vztyčeného ukazováčku zanechala předešlá alba? Něco takového hudebníci z kapely Tierra Santa nikdy moc neřešili. Fanouškům se jejich tvorba líbila, takže nebyl důvod cokoli měnit (toto stanovisko Španělům vydrželo dodnes). Naopak, hevymetalové železo se muselo kout ještě za tepla a v pořadí páté album - během krátké šestileté historie - vydat co nejdříve. Stalo se tak na jaře roku 2003, kdy světlo světa spatřilo dílo s titulem "Indomable" (Nezkrotný).
Mluvíme-li o neměnnosti, pak je nutné zmínit, že k drobné diferenci přece jenom došlo. Nikoli snad v hudební oblasti, ale na úrovni zpěvů. Španělský frontman Ángelo San Juan mírně, téměř neznatelně poupravil svůj výraz, nicméně i tato drobná změna měla nesmírně pozitivní význam. Juanovi se do hlasu povedlo propašovat maximální vstřícnost, jakési srdečné přátelství, jež v rámci žánrů uhýbá spíše směrem k popu. K hudbě kapely, ze které obecně vyzařuje lehkost a pohoda, tato polousměvavá vokální poloha výtečně sedla a ještě o kousek povýšila příjemnou poslechovost páté desky, jež se Španělům opravdu povedla.
První stopa "Alas de fuego" (Ohnivá křídla) je jedním z nejprůkaznějších důkazů tohoto tvrzení. Komplexně chytlavá skladba naplněná optimismem, s haldou veselých, bezmála folkově skočných vyhrávek. Tento výborný rozjezd alba španělská parta potvrdí navazujícím kouskem "Indomable", který je doslova výstavní titulní skladbou. Několik hbitých úderů do virblu udá dynamický tón, jenž se brzy zúročí v neodolatelných slokách, refrénu i nápaditě rozfázovaném sólu. Stále nejde o žádnou uměleckou vědu, hudba Španělů je přehlídkou heavymetalového minimalismu (s jemným akcentem poweru), z něhož je ovšem dvojice autorů San Juan a Arturo Morras dlouhodobě schopná vytěžovat maximum. Jejich tvorba neztrácí na atraktivitě ani na nejnovějších albech, nemluvě o roku 2003, kdy Tierra Santa víceméně pořád stála na počátku hudební kariéry.
Že při tvorbě desky "Indomable" vládla v kapele trochu jiná, každopádně však mimořádně přívětivá energie, potvrdí všechny navazující příspěvky ((snad s výjimkou "El canto de las sirenas" (Zpěv sirén), ve které se nepovedl refrén)), jež jsou rozmístěné na zhruba čtyřicetiminutové ploše nahrávky. Další vrcholy očekávejme ve skladbách "Las walkirias" s další nadílkou libozvučně kroucených slok, "El corazón del guerrero" (Srdce válečníka) s hardrockově tenkým riffem a zpěvným, klávesami podepřeným refrénem, "Azote de Dios" (Pohroma Boží) s výpravnou stavbou opětovně odkazující k Iron Maiden, nebo ve finálovce "Las puertas del infierno" (Pekelné dveře) s trylkující kytarou a důvtipně navrstveným závěrem využívajícím zpěvy a hlavní melodickou vyhrávku.
V obsahu páté řadovky Tierry se odráží zkušenost, chytře využité osvědčené postupy a zejména kompoziční klid. Jde o dílo, které roste pokaždé, když je posloucháno v dobrém náladovém rozpoložení, což vlastně platí pro všechny nahrávky kapely. Album "Indomable" uzavírá první fázi Španělů, kterou většina fanoušků dodnes považuje za nejlepší a neopakovatelnou. Je pravda, že většina následujících alb pouze přesýpala skladatelské písky, ve kterých ubývala zlatá zrnka. Z tohoto pohledu je malým zázrakem, že hudebníci nezašli na úbytě, ale opakovaně dokázali skládat velmi dobré a kvalitní skladby, což platí do dnešních dnů. Pakliže se někomu líbí rané desky kapely, nemusí proto ani v nejmenším váhat s poslechem těch zbývajících.
|
