Edici alba „Ressurection Day“ před třemi lety ohlašoval frontman Rage Peavy Wagner konstatováním, že už delší dobu chtěl, aby byli Rage opět kvartetem se dvěma kytaristy jako v dobách „Black In Mind“ a „End Of All Days“. Vzhledem k tomu, že kapele v té době dal vale strunobijec Marcos Rodríguez, postavit nový kytarový dvojzápřah dávalo stoprocentní smysl a Rage toto rozpoložení využili dokonale i proto, že vyvolali na své nejmelodičtější období hodně silné reminiscence. Jenže k dalšímu albu Rage už zase dospěli pouze v trojici, neboť kytarový tandem opustil Stefan Weber. Že to Rage bez problémů šlape i v základním trojčlenném složení, řekla Peavyho úderka v historii už mnohokrát, takže výzva, že vzhledem k dokončení čtvrtého křížku na hřbetě Rage by bylo vhodné nové album pojmout netradičně, Peavymu zjevně ani přes personální ztráty úsměv z tváře nevyhnala.
Těm, kterým během uplynulých čtyř dekád hudební zuřivost Rage (potažmo kdysi dávno Avenger) zachutnala, připravila kapela vskutku výživný dort, neboť se pustila do dvojalba. Výhoda je v tom, že v průběhu kariéry byli Rage poměrně pestří, takže jistota, že aktuální téměř hodina a půl se neslije do jednolité a v jednotlivostech nerozeznatelné koule, nehrozí. Nevýhodou je, že svůj svět Rage jednak už představili v plné kráse, a byť zjevně ještě není vytěžen, z x-krát využitého základního mustru není příliš kam uhýbat, jednak se jim v minulosti podařilo ukout řadu majstrštyků, takže je velmi obtížné vůbec jen pomýšlet na to, že by je mohli překonat.
Rage se o to na „Afterlifelines“ cíleně ani nesnaží, prostě jen střílejí další nové skladby s nezaměnitelnou melodikou, velmi důrazným zvukem, maximálním nasazením, s až neskutečně zarputilým Peavyho vokálním projevem (tomu, že nemá tak pružný hlas jako v minulosti projev plně přizpůsobil, byť v některých momentech už je znát, že i jeho typická houževnatost je občas na hraně, nicméně klobouk dolů za to, že Peavy neuhne a nepovolí). Fakt, že mezi oběma polovinami „Afterlifelines“ je dělicí čára, je naznačen v jejich názvech – první polovina „Afterlife“ je syrovější a agresivnější, důležitou roli v „Lifelines“ hrají klávesy a orchestrálnost, a i když Rage nezajdou až na území, na němž pořádali orgie s Lingua Mortis Orchestra a neztratí razanci, jejich přístupnější a poetičtější tvář je v této části daleko výraznější, než na prvním disku.
Na otřepanou otázku, jestli i v případě Rage bude platit, že méně je někdy více, není jednoznačná odpověď. Kdyby Peavy se svými kumpány vybrali skladby na jednu desku, asi by vznikl monstrózní výběr (nechyběla by v něm „End Of Illusion“ s krásně neposednou kytarou, brutální náloží bicích, zběsile uřvaným zpěvem a melodickým sklouznutím, melodická perla „Justice Will Be Mine“ s totálně vtahujícím nápěvem, „Life Among Ruins“ coby stoprocentní ukázka nejčistší esence projevu Rage, či poetická „In The End“ s akustickou kytarou, nenuceně plačtivým vokálem a typicky mohutnící atmosférou), ale rozseknout, která ze skladeb by měla z výběru vypadnout, by byla sisyfovská práce. Takže je vlastně všechno v nejlepším pořádku. Předchozí „Ressurection Day“ kousala o něco víc, ale není vůbec obtížné přijmout fakt, že Rage chtěli příznivcům ke svému výročí nabídnout něco víc a připravili takovou nálož nových skladeb, deska se jako celek povedla, příznivce kapely stoprocentně nadchne a pokud některou z tváří kapely upřednostňujete, výběr na „Afterlifelines“ je poměrně jednoduchý.
|
