Na vydání prvních sedmi alb potřebovali Faeřané Týr jedenáct let, stejnou dobu Joensenově partě trvalo vydání posledních dvou nahrávky. Tempo vydávání desek je asi to nejmarkantnější, co se v životě Týr na první pohled změnilo. Personální změny lze vzhledem k více než čtvrtstoletí dlouhé historii kapely označit za decentní, lehký náladový posun k větší syrovosti, který přineslo aktuální album „Battle Ballads“, není natolik zásadní, abyste si už u první skladby neřekli, že staří, dobří a snadno rozpoznatelní Týr ze svého umění nic nezapomněli a na osobitosti nic neztratili.
Název alba „Battle Ballads“ i odkazování Heriho Joensena na fakt, že na novou nahrávku měla vliv spolupráce se symfonickým orchestrem, zachycená na živé nahrávce „A Night at the Nordic House“, mohlo řadu fanoušků poněkud vyplašit. Ne, že by symfonický orchestr zbořil podstatu Týr, ale určitá vážnost, kterou hudbě Faeřanů dodal, a zároveň jakési ne úplně ideální pnutí, které toto spojení přineslo, představovalo lehce zdvižený varovný prst. Představa, že by se Týr v souladu s názvem desky poddali pomalému tempu a ztratili nevázaný drive, podporovala možnou teorii, že leccos bude jinak. Joensenovo vysvětlení, že pod pojmem balada je třeba chápat píseň s folkovými a klasickými vlivy, je nejsnazší cestou z téhle varovné šlamastiky.
Když dopadne první kladivo „Hammered“, je jasno. Hlavní poznávací znamení - vzletná, snadno zapamatovatelná melodie, akční sólová kytara, divoká rytmika a zpěvnost – se nemění, s „Unwandered Ways“ se naplno rozvine rozvine melodická sborová nadýchanost, propletená se strhující energií, s klokotající „Row“ si definitivně řeknete, že u Týr je vše v nejlepším pořádku, a když v „Torkils døtur“, která jako jediná zavleče kapelu do pomalého rozjímání, zazní rodná řeč Týr (dojde na ni i později a v závěru Týr sáhnou i po latině), je vikinská autentičnost s výraznou power a folk metalovou příchutí dotažená do absolutna, a pokud vás Heri před vydáním desky dostatečně nalákal na orchestrálnost, vezměte to od této položky. To zásadnější se ale děje v rychlejších střelách – impozantně a důrazně znějící „Hangman“ s dobře nabroušeným vokálem, či titulní sypanice rozproudí krev a rozjitří emoce daleko snáz.
Týr velmi dobře vědí, kde jsou jejich silné stránky a umí je využít. Přidáte-li k přitažlivé muzice i procházku po severské historii a mytologii, máte pohromadě už devátou řadovou skládanku, která znovu potvrzuje velmi vysokou formu Joensenovy družiny.
|
