Těžko dnes narazíte na nahrávku, která by ještě nějak zásadně pozměnila metalové dějiny. Pilíře, na kterých stojí heavy metalová scéna, byly vztyčeny hluboko v minulém století a přiblížit se k těmto monumentům se i pro kapely, které se na jejich budování intenzivně podílely, zdá nemožné. Třeba kvůli tomu, že svět se hnul, třeba i proto, že po hudební stránce vše zásadní už bylo vyřčeno. Jen velmi obtížně lze v srdcích fanoušků novou nahrávkou zažehnout tak jasný plamen jako před plus mínus čtyřiceti lety, kdy všechno bylo nové, neokoukané a vzrušující. Přesto je úžasné sledovat snahu ostřílených veteránů, kteří by si dávno mohli říct, že na vlastní horizonty se dosáhnout už stejně nedá, a stejně se znovu pouští do boje.
Pokud bych měl vybrat někoho, komu se podařilo překročit vlastní stín, bez váhání bych sáhnul po Accept a jejich nejnovější nahrávce „Humanoid“. Možná se v posledních letech mohlo zdát, že parta kolem Wolfa Hoffmanna (který z aktuální sestavy jako jediný prožil začátky kapely a všechna její alba), hraje čistě na jistotu. Je to pochopitelné, vždyť Accept by mohli mít na patentovém úřadě zaregistrovaný recept na echt germánsky šlapavé heavy metalové hity. Jelikož na vlastní kůži zjistili, že uhýbat ze stylu se nevyplácí, dělají to, co od nich široká fanouškovská základna očekává.
Dělají to i na albu „Humanoid“, ale dělají to tak luxusně, že ani na moment neváhám a do bytelných základů heavy metalové scény bych aktuální desku napasoval hned vedle přelomových nahrávek z první šesti let osmé dekády minulého století. Wolf Hoffmann je v takové formě, že pokud lze ještě najít neotřelé a neokoukané riffy, on bude první, komu se je podaří najít, a s těmi osvědčenými zachází tak, že zní stále neskutečně čerstvě. Jeho extrémně kladný vztah ke klasické hudbě sice tentokrát nevyužije žádnou konkrétní citaci, ale na mnoha místech jen čekáte, že to už-už přijde. Mark Tornillo, jenž dělá Wolfovi společnost už patnáct let, opět potvrzuje, že dávné hledání náhrady za ikonického Udo Dirkschneidera nemohlo dopadnout lépe, důrazná rytmika působí ohromně sebejistě a žene vše se suverénním nadhledem kupředu.
Accept sice avizují, že s „Humanoid“ nejde o koncepční album, ale hlavní a velmi soudobá tématika je zřejmá - přílišné spoléhání se na moderní technologie, tomuto námětu dominuje titulní skladba s velmi výhružnou atmosférou a neposedná „Frankenstein“ s typicky melodickým nádechem. Jako nejlepší příklad toho, jaká nenucenost, chytlavost a heavy metalová elegance v kapele vládne, může sloužit uvolněná „Man Up“, nezbytnou hru na city, v níž jsou jako ryba ve vodě, Accept rozpoutají v baladě „Ravages Of Time“, coby reprezentativní položku však můžete vybrat cokoliv a neztratila by se ani bonusová a náladově odlišná „Hard Times“, při jejímž poslechu si patrně řeknete, že základní část alba působí úžasně sevřeně a kompaktně, bez toho, aby se tradiční nálada Accept nějak vyčerpala.
Na hypotetickou otázku, kolik skladeb z „Humanoid“ by se mohlo ocitnout na nahrávkách z období ohraničeného alby „Breaker“ a „Russian Roulette“, by jako odpověď zaznělo docela vysoké číslo. Aktuální deska Accept je jasnou ukázkou toho, že dávno objevenému receptu lze dát ohromně svěží náboj, bez toho, aby se muselo mluvit o sebevykrádání. Pátráte-li po nejlepší nahrávce z éry Marka Tornilla, právě jste na ni narazili.
|
