„Nová nahrávka je krom singlu průřezem písní alb minulých s neobvyklými aranžemi v akustickém kabátu. Kapela se dokáže ztišit a proměnit v pokorný potůček bezbožných elegií, aniž by rezignovala na svůj čitelný metalový rukopis“. Tolik velmi stručný výňatek z doprovodné zprávy k nové desce Silent Stream Of Godless Elegy s názvem „Jiná“, která je … prostě jiná. Jako kdyby kapela chtěla po šestiletém studiovém mlčení s pobaveným výrazem ve tváři podtrhnout konstatování, které zaznělo v souvislosti s albem „Smutnice“ ( „jak je všechno v případě šestého alba moravských Silent Stream Of Godless Elegy relativní…“) a rozšířit jej na veškerou tvorbu z aktuálního století.
Do tohoto období spadají písně, které Silent Stream Of Godless Elegy pro „Jinou“ využili – čtyřikrát zalovili ve „Smutnici“, čtyřikrát v „Návazu, jednou doputovali až k „Relic Dances“ a kolekci doplnili skladbou „Pod Babíma horama“, inspirovanou starou moravskou lidovkou. Tvrdit, že „Jiná“ je bod, ke kterému kapela léta směřovala, je relativní, protože její klasická podoba je o ždibec jinde (proto bych i pojem metalový rukopis považoval za relativní), ale jen stěží najdete našem v metalovém rybníčku někoho, komu jemná akustická podoba tak přirozeně a podmanivě sedí. Tvrdit, že přepracovanými aranžemi a neotřelým zpracováním skladeb Silent Stream Of Godless vybízejí k prozkoumávání odlišností, jež nově uchopené písně přinášejí, je relativní, dokonce bych se nebál doporučení, abyste aspoň na chvíli zapomněli, že základní kostru skladeb můžete mít dávno v žilách, neboť nový kabát (na němž má velkou zásluhu Michaela Niké Vopálecká) je natolik svébytná, abyste neztráceli čas malicherným posuzováním toho, která skladba ještě víc prokoukla a která naopak ze svého kouzla něco ztratila. V duchu tohoto varování je na místě odkázat posluchače v první řadě k novinkové skladbě „Pod Babíma horama“ – zkusíte-li působivě melancholickou píseň dohledat v originálním lidovém znění, nevyhnutelně dojdete k přesvědčení, že SSOGE na „Jiné“ ohromně dovedným způsobem a bez zábran čarují.
Dominantním prvkem jsou sametové hlasy Hany Hajdové a Pavla Hrnčíře, plné emocí, bez výjimky podmanivé v sólových partech a dokonale harmonizující v duetových pasážích. To, že jim společnost dělají harmonicky propojené housle, violoncello, harmonika, piáno, akustická kytara i velmi decentně pojaté nástroje, jež by člověk u metalové kapely očekával, jasně naznačuje, do jak křehké a pavoučkovsky éterické podoby se Silent Stream Of Godless Elegy oděli. Díky tomu nádherně vynikne výborná melodie s úžasným vokálem v „Ten, který ukoval Slunce“, či tajemnost „Sudice“, díky tomu i nevyhnutelně narazíte na bariéru, kterou vybuduje angličtina v závěrečné „I Would Dance“.
Srdce na dlani, experiment, který vlastně ani není experimentem. Pohádka (provedením konejšivá, pocitově strhující) o tom, jak Silent Stream Of Godless Elegy našli kousek svého já, který nikdy neztratili a který asi nikdy neměli potřebu cíleně hledat.
|
