Kariéra německého kytaristy Axela Ritta by se dala využít jako malý průvodce po různých rockových a metalových žánrech. Můžeme polemizovat o tom, zda nejvýznamnější položkou jeho hudebního životopisu je kapela Domain, v níž měl hlavní slovo na přelomu osmé a deváté dekády minulého století, kdy se kapela věnovala velmi přístupnému melodickému hard rocku, smíchanému s power metalovými elementy, a které šéfoval i po reinkarnaci na začátku nového milénia, kdy se s příchodem křiklouna Carstena Schulze výraz Domain podstatně změnil a nabyl komplikovanější podobu, zda jeho hlavním působištěm byli ryze heavy metaloví Grave Digger, v jejichž táboře strávil po boku Chrise Boltendahla čtrnáct let (čímž se dostal do čela žebříčku kytaristů, kteří kdy u Hrobníka působili) a velmi aktivně se zapojil do tvůrčího procesu, či zda si největší pozornost získá jeho aktuálně rozběhnutý projekt Jäst. Osobně bych se přikláněl k melodikům Domain, Axlovu hudebnímu dítěti, které si začal hýčkat coby dvacetiletý zelenáč v době, která metalu mimořádně přála. K procházce po diskografii Domain přijměte pozvání i od Axela Ritta, který se do vzpomínání aktivně zapojil.
Než se Rittova parta začala do povědomí hudebních příznivců zapisovat jako Domain, fungovala tři roky pod jménem Kingdom (hlouběji do minulosti by se dalo jít po stopách zpěváka Bernie Kolbeho a kytaristy Cliffa Johnsona, kteří spolu hráli před i po Domain v kapele Epitaph a mezi své oblíbence ji řadil Rudolf Schenker ze Scorpions), pod nímž se dobrala i debutového alba „Lost In The City“. Jenže v té době si o pozornost říkal i Lenny Wolf s Kingdom Come, a aby se předešlo případným tahanicím, z Kingdom se stali Domain („Toto nebylo naše rozhodnutí. Naše tehdejší nahrávací společnost Teldec byla toho názoru, že kvůli velkému úspěchu kapely Kingdom Come bychom s názvem Kingdom v Americe neměli šanci. Už tehdy jsem byl toho názoru, že to bylo špatné rozhodnutí, protože fanoušci nejsou zdaleka tak hloupí, jak některé nahrávací společnosti věří. Ale rozhodnutí bylo i tak realizováno. Celá věc nás určitě stála nějaké fanoušky, jelikož mnoho fanoušků si přejmenování ani nevšimlo“ ).
Domain sáhli k poměrně neobvyklému kroku – album „Lost In The City“ poslali do druhého kola a pod názvem „Our Kingdom“ jej vydali znovu jako svoji prvotinu. Se stejnými skladbami, seřazenými ve stejném pořadí i ve stejném zvukovém kabátě ( „Některé věci byly provedeny velmi dobře. Měli jsme například lepší fotky a přizpůsobil se marketing i propagace. Ale nakonec to byl jen prostředek k lepšímu dosažení cíle“ ). Není se co divit, „Our Kingdom“ (potažmo „Lost In The City“) je plné ultra melodických skladeb s velmi chytlavými refrény (které mohly naplno bavit příznivce Rainbow, stejně jako Dokken) a snadno zapamatovatelnými slogany, díky výrazným klávesám, které leckdy pošilhávají po nejslavnějším albu švédských Europe (i zásluhou poměrně měkkého zvuku), působí deska velmi optimisticky a přístupně, takže potenciál Domain byl jasně daný.
Paradoxní je, že album se před pár lety dočkalo reedice i v podobě, v jaké vyšlo v původním vydání, tedy pod křídly kapely Kingdom a s názvem „Lost In The City“ ( „Na reedici jsem se nepodílel, ani jsem nevěděl, že takové album existuje, dokud mi fanoušek na autogramiádě Grave Digger nepředložil jeden z těchto obalů k podpisu. Vlastním všechna práva na název Domain, ale práva na master kazetu k albu „Kingdom“ vlastní Cliff Jackson“ ).
Velkou zásluhu na úspěchu alba „Our Kingdom“ měl pěvec Bernie Kolbe, který sympaticky zabarveným hlasem dokonale naplnil potřeby kapely. Při procházce po „Our Kingdom“ by stálo za to zmínit kompletní desítku skladeb – žádná kvalitativně nepřevyšuje ostatní, žádná nezaostává a společně tvoří lehce nasládlou porci přitažlivých hitovek. Už po prvním poslechu si budete spolehlivě pozpěvovat slogan úvodní skladby „Lost In The City“, jež staví na fanfárových klávesách, do hlavy se vám spolehlivě zavrtá vstupní sborové motto zpěvné šlapavky „The Run“, i volnější „We Got Love“ odstartuje velmi chytlavým nápěvem, postupně se rozvíjející balada „Sign From Your Heart“ úspěšně míří někam do hájemství Treat či Journey, dravé kytarové kousnutí ve „Waiting For Love“ neomylně zamíří k dalšímu zapamatovatelnému sloganu, ani „Riding Through The Night“ se neobejde bez důrazu na jasný slogan, v první fázi v přiškrcených výškách, ze syrovější „Rollin“ jasně vykouknou Europe, vláčná, písničkářská a jemně uplakaná „Love Child“ hraje sice celkem průhledně na city, ale spolehlivě to funguje, veselejší a neposedná „On The Line“ nevyhnutelně dospěje do klasicky vzdušného refrénu a přes osudový nástup i finální „Back From Hell“ zamíří do akčně nabroušeného a zcela typicky melodického sborového závěru.
Jedna velmi podobná šablona pro celou desku? Bezpochyby, ale ke cti Domain je nutno přiznat, že ji dokázali tak šikovně obracet a naklápět, že třičtvrtě hodinka v jejich společnosti uběhne velmi čile, svěže a chutně. Výborný start!
„To byl můj vstup do profesionálního hudebního byznysu a poprvé jsem byl v profesionálních hudebních studiích, pracoval jsem s profesionálními nahrávacími společnostmi a byl jsem součástí divize hudebních show Gigantic 80“.
|
