V rozmezí let 1995 - 1997 vychrlili Poláci tři alba za sebou. Absolutně nedbali světového trendu, který považoval metal za sprosté slovo, a umanutě si drhli svoji písničku, lépe řečeno svůj drtivý deathmetalový námrd. V roce 1997 přišel čas na zápis "Black to the Blind", na kterém se představil nový kytarista Mauser, jenž v sestavě vydržel plných jedenáct let a významně přispěl ke stabilizaci celé kapely. Jinak se ale nic zásadního nedělo, neboť hlavní skladatelské otěže nadále pevně držel frontman a principál Piotr "Peter" Wiwczarek.
Ten se nacházel ve vrcholné formě, která mu umožňovala pozoruhodné autorské manévry. Čtvrtý zápis Vader se tak o kousek odlišuje od svého regulérního předchůdce "De Profundis". Nedrží pohromadě díky progresivně složitým skladatelským uzlům, Peter šel tentokrát na věc velmi přímočaře, což ale v žádném případě neznamená méně promyšleně či dokonce ledabyle. Album je znovu přehlídkou prvotřídních muzikantských výkonů, jenom vlivem převažujícího rychlého tempa působí povrchnějším dojmem a recenzentům dává menší prostor ke slovnímu uchopení. Tady jde především o pocit, jenž dílo po dohrání poslední noty zanechá. A ten pocit je opět velmi silný, pohodlně klouzající k úžasu nad právě slyšeným hudebním monolitem.
Když se probereme z prvotního ohromení a spustíme celou desku (mnohokrát) nanovo, budeme schopni rozpoznat několik aspektů, které dílo nasměrovaly k úspěšnému cíli. Pro většinu z nás budou hlavním činitelem Docentovy bicí. Tehdy šestadvacetiletý Polák své bubenické sestavě kraloval a jeho umělecký majestát byl srovnatelný s mistry jako Pete Sandoval nebo Dave Lombardo (zápis "Black to the Blind" je ve své koncepční intenzitě srovnatelný s kultem "Reing in Blood"). Schopnost zkoordinovat všechny čtyři končetiny působí u Doka téměř mimozemsky, zvlášť pro nás, kteří máme ruce jenom na mávání a nohy používáme maximálně k přemístění z bodu A do bodu B.
Úvod alba "Black to the Blind", jež vyšlo v říjnu roku 1997, může leckoho zmást. Groovy riify stojící na startu songu "Heading for Internal Darkness" svedou myšlenky k odsudku další kapely, která ve zmatečné polovině devadesátých let neodolala vábení antimetalových trendů. Již po několika desítkách sekund, kdy Poláci zavelí k tradičnímu psychotickému úprku, ale každý podobně smýšlející posluchač zastrčí hlavu studem mezi ramena. Žádné změny se nekonají, vše zůstalo věrné death metalovému žánru (s neoddělitelnou špetkou thrashe), a to v ortodoxním a nesmlouvavém stylu. Album drží i díky rozumné půlhodinové stopáži pevně pohromadě a nabízí několik nadmíru svůdných míst.
Song "Carnal" baví nádherným převzetím instrumentální moci, které se dostaví po pomalém nájezdu. Dokonale symbioticky působí předávání štafety s Peterovým zpěvem, stejně jako kouzelně vydrifftované kytary. Mohutné metalové náběry a jejich postupné vypouštění, v této taktice Poláci vždy vynikali, na čtvrté desce nás o tom s nejsilnější argumentací přesvědčí kousek "Beast Raping". V "Distant Dream" si kapela vzpomene na předešlý zápis "Future of the Past" a danou inspiraci využije k přednesu chytlavě zdynamizované thrashové pasáže. Závěrečná titulka na nejdelší čtyřminutové ploše nabídne členitou stavbu s výraznými přechody a vynikajícím Peterovým výkonem. Jedná se o výtečné zakončení velmi dobré desky. Poláci se díky tomuto albu provrtali do povědomí deathové obce celého světa, který také na navazujícím turné téměř celý projeli, včetně Japonska, kde pořídili živý záznam s titulem "Live in Japan".
|
